Těšil jsem se na nový den a těšil jsem se na práci, těšil jsem se na přihlouplé dedukce redaktorů, pindání tiskárny a debilní ohlasy čtenářů. Dokonce jsem si pateticky zacvičil a vyprsil se na malé zrcadlo, které se lesklo nad starým umyvadlem. ´Mno, nevypadám já věru zle´    zanotoval jsem si pod třídenní strniště. Sestřička vlétla do pokoje a položila oblek na postel. Vznášela se jako holubička. Usmál jsem se při vzpomínce na Dietlovu ekvilibristiku. Pomalu a s chutí jsem se oblékl a po nezbytné návštěvě sesterny vyrazil do světa.

     Najednou byl všude křik. Sestřičky běhaly a převlékaly si své slušivé oblečky a na recepci nastal chaos. Nemám rád chaos, zvlášť, když pospíchám. Dlouhou chodbou se hnalo procesí kolem lehátka na kterém ležel někdo v posledním tažení. Tedy, vypadalo to tak. Když vozík zaparkoval u recepce, tak jsem si všiml pacienta. Sakra, co ten tady dělá…? "Pavle, co ty tady děláš?" Oslovil mě první. Není divu, když byl smrádě na základce, tak jsem ho zachraňoval před Pažoutem a Jakubcem. To byly mlátičky osmé třídy a Standa chodil do páté. Měl tak drzý kukuč, že se Jakubec rozhodl mu trvalou masáží změnit obličej ve fazonu Charlese Bronsona.  

     "To víš Stando, srdeční slabost. Už nejsem nejmladší!" Usmál jsem se. Standa vypadal pořád jak puberťák, ale teď evidentně hodně nemocný puberťák. "A co si dělal ty, proboha?" "Blbost, běžel jsem Špidlovu desítku na Letný a nějak jsem to neutáhl." Zamračil se. Jeho předchůdce nasadil laťku dost vysoko! "Tak neběhej!" "No tak to jo.""A co jinak děláš? Četl jsem tvoji poslední knížku. Fakt dobrá, jen mi připadá, že deš zbytečně do hloubky." "Mno, Stando, ona neni poslední, ale první. A to víš, já neumím klouzat po povrchu.""A co žena?" Snažil se nasadit přátelský tón, ale já jsem měl už plný zuby formalit: "Myslíš tvojí Šárku? tak tu mám na řadě až zítra večer." "Ty si blbej, ale stav se u mě ve Strakovce."
     "Standóóó, a myslíš to upřímně?" Pozdě, už mě neslyšel. Kapačky vlály vzduchem a Standovo vládní lehátko zmizelo v zatáčce. Usmál jsem se na sestřičku, sbalil papíry a vypadl z nemocnice. Není krásnějšího rána, než ráno, kdy se chlap rozhodne začít znovu. Všechno od základu. Z budky jsem zavolal Jiřince do sekretariátu, ať mi sežene potřeby na holení a jednoho twistera z KFC. Usmívala se a její hlas zněl tak nadšeně, až jsem podlehl euforii. Pobíhal jsem ulicemi, jako pod vlivem extáze.

     Zklidnil jsem se až před vydavatelstvím. Chtěl jsem si druhý příchod užít ještě intenzivněji než ten první. Procházel jsem chodbami a cítil každý pohled. Věděl jsem, že budím rozruch. Usmál jsem se na línou recepční a zaťukal na Jiřinku. "Pavle, dobrý den. Máte to na stole. Vrátný vás hlásil a tak je jídlo teplé." Usmála se jako sluníčko a tak jsem té skvostné slečně poděkoval a hnal se na snídani. Opravdu jsem po letech měl ten pravý ranní hlad. Snídaně a ranní hygiena v kanceláři. To mám opravdu rád. Jiřinka donesla ještě čerstvou kávu a mísu sušenek BEBE. Jak může vědět, že bez nich nic pořádného neudělám J. Vzala do ruky blok a diktovala termíny. S týmem schůzka v jedenáct, lehký oběd, prý dnes naposled sám a pak odpoledne jen kontrola návrhů a výběr zástupce.

    "Jiřinko, sežeňte mi někde pěkný podnájem malého bytu." Ta duše předvídavá vytáhla složku připravených podnájmů a odešla. Listoval jsem jednotlivými byty a během porady s týmem jsem si vybral malý byt na Vyšehradě. Opravdu malinké a kouzelné 2+1 s vířivou vanou. Zavolal jsem do realitky a zařídil si večerní prohlídku. Lehký oběd jsem si dal v Číně na rohu. Mám rád kuřecí s křupavou kůrčičkou a také jsem si užíval nekuřácké restaurace. Kouřím jak komín, ale být v nekuřácké restauraci byl pro mě svátečně luxusní pocit.

     "Pavle, lumpíku, co tady děláš." Slyšel jsem ten medový hlásek a věděl, že se mi den ještě víc rozzářil. Klárka! Bože, jak moc mi chyběla a to jsem ji svíral v náručí jen pár nočních hodin. Vysnil jsem si iluzi a věřil té krásné představě víc než sám sobě. Svět byl krásnější o ty sny a představy. Byla a je moje královna a já pouhý zbrojnoš. Viděl jsem sám sebe na nádvoří hradu – svírám břevno a chystám se povraždit desítku skvělých rytířů jen pro její úsměv.Polkl jsem poslední kousek kuřecího, otřel jsem si rty ubrouskem a postavil jsem se. Stála přede mnou ještě krásnější a ještě něžnější než kdykoliv předtím. Měla nádherný výstřih, moje nejerotičtější asistentka. Usmál jsem se a políbil ji na tvář. Najednou se zpoza rohu vynořila Ona-Petra!!! A hnala si to k nám, jako by se nechumelilo. „Ahój Pavlíku!"

     Usmála se, a bez vyzvání si sedla ke stolu. Klárka se posadila také a já stál s ksichtem rohovníka, který inkasoval knock out v prvním kole.

(Pokračování zas příště J)  Radek Hromuško — Kostěj

linkuj.cz vybrali.sme.sk