Pokud potřebujete něco opravit, nebo truck umýt, postavíte ho v trucstopu do řady před dílnu či myčku, řeknete jim co chcete a jdete si po svých. Až je to hotovo, zase ho zaparkují kde ho vzali a rozhlasem vám to oznámí. To ale neznamená, že tam musíte hned letět. Až se vám to prostě hodí; třebas po večeři – si truck vyzvednete, odjedete zaparkovat a jdete spát. Někde je tam taky místnost s televizí, která má obrovskou obrazovku, ale snad vždycky tam hráli něco, co jsem zrovna nechtěl vidět.

     Krom toho téměř všichni mají svou televizi v trucku, často v jedné bedně s videem. Truckstopy půjčují levně filmy a namluvené knihy na kazetách, dokonce si to můžete vzít sebou a vrátit na jiném truckstopu stejné firmy.   Firem je hodně, od těch největších, jako "Truckstops of America", tedy "TA", přes "76" (to je jméno firmy) "Petro", "Flying J" (podle značek vypalovaných dobytku, tohle je J nakloněné 45 stupňů doprava. Mimochodem, patří Mormonům) a "Pilot". Firmy "Shell","Mobil" a "Chevron" mají také nějaké truckstopy, ale těch je málo.

     Potom jsou ještě "Burns Brothers", "Sinclair", Texaco a také spousty independent, tedy nezávislých, živořících vedle těchto obrů. Také benzinové pumpy u malých měst, kolem kterých projíždíte, mají často parkoviště pro 3 – 5 trucků, já jsem tyhle přímo miloval a vyhledával. Je tam klid, sprchy vždy čisťounké, vždy blízko restaurace, s domorodci, dychtivými popovídat si o něčem jiném, než jsou místní drby. A taky tam maj pivo… Restaurace jsou svým vybavením pochopitelně přizpůsobeny místním zvyklostem, k snídani nabízejí většinou vejce na mnoho způsobu s hashbrowns, to jsou ve slupce uvařené, rozstrouhané a na lehce mastné pánvi osmažené brambory. K tomu topinka s džemem a nezbytná hnědá brynda, které tady říkají kafe. To stojí od 60 centů do dolaru, ale zase ho můžete za ty peníze pít celý den (když tam vydržíte sedět). Kofeinu to moc nemá, ale oni to doženou počtem hrnků. Každý správný trucker jde k snídani s litrovou termoskou – tyhle jsou z nerezu i uvnitř, žádné sklo. Naplnit ji kafem stojí tolik jako hrnek kafe, v tom není rozdíl.

     Mám taky takovou, ale dvoulitrovou, hlavně jsem ji používal na hořký ledově studený čaj, to je tu hlavně v létě hlavní nápoj. Slazené Coly se na silnici moc nepijí. Obědy, to jsou ve zdejších poměrech především sendviče; mezi teplé sendviče patří i mnoho druhů hamburgerů. Večeře jsou mohutné až opulentní. Hodně truckstopů má v restauraci samoobslužný pult s polévkou a saláty, systémem zaplať vstupné a sněz kolik můžeš. Vydatná večeře za tři až pět dolarů. Časté jsou bufety s několika druhy jídla, polévkami a saláty a taky samozřejmě dorty. Je to zajímavý pohled na "labužníky", kteří si nandavají na jeden (!) talíř špagety s rajskou omáčkou, k tomu hromádku salátu s majonézovým dresinkem, vedle kus dortu a pokud možno trochu pudinku. Pak si k tomu sednou a dlabou. Přitom si každý může jít nabrat kolikrát chce a vzít si na to pokaždé čistý talíř… Ja vím, že se to v žaludku stejně smíchá, ale nikdy jsem se nenaučil si to „předtrávit“ tím, že z toho udělám směs už na talíři.    

     Píšu tady o snídani, obědě a večeři, ale to je jen zvyk. Jídelní lístek je stejný celý den a celý rok, nemění se a nikdy nic nedojde, nic se nevaří v hrncích jako doma. Snídani dostanete ráno i v osm večer, a večerní biftek klidně v šest hodin ráno. Nic není problém, nikdo se nepozastavuje. Truckstopy Petro mají navíc všechny stejný jídelníček, ne vzhledem, ale druhy jídla. S jednou výjimkou, jedno jídlo musí být vždy místní specialita.

Michal Málek, Boise, Idaho  

Začátek
Pokračování

linkuj.cz vybrali.sme.sk