Mám prostě pocit, že můj švagr se za každou cenu snaží celé rodině dokázat, že je skvělý, dokonalý. Že všechno umí, se vším si poradí, je nejchytřejší, o všem četl nebo slyšel, no prostě takový ten typický chlapák. Realita je samozřejmě taková, že je úplně normální, jako my všichni okolo (teda já jsem taky hubatá, na všechno mám názor a ten řeknu, což ho někdy vytáčí). Ale nějak mi víc a víc připadá, že nikomu nic nepřeje, je závistivý, přiživuje se na cizích zásluhách, jen počítá peníze a peníze, a nedokáže si ze sebe ani udělat legraci. Generálně tomu docela rozumím, není v lehké situaci.

     Doba je taková, že jeho mladá manželka má super práci a vydělává víc než on. On už moc šancí nemá (všichni padesátníci, co shánějí práci, mi asi dají za pravdu), jeho mladší kamarád má úspěšnou firmu, o 25 let mladší švagrová je manažerkou...tenhle známý má lepší to a ten zas tohle.. A švagr sám má práci, kde se nijak nerealizuje, koníčky celkem nijaké, a tak o každém svém úspěchu dlouze vypráví, a o každém neúspěchu někoho druhého ještě déle... Samozřejmě, že není tak zlý pořád, jen někdy. Ale poslední dobou jako by si léčil komplexy na našich rodičích – oni jsou skoro tak staří, jako on, ale z jeho řeči byste soudili, že jsou to nesvéprávní devadesátníci. A sestra se toho nějak chytla a já jenom nevěřícně koukám, že vymyslí nějakou běžnou věc a smrtelně vážně mi sdělí, že "bez nich by to nikdo nezařídil".

     Samozřejmě jsou naši rodiče rádi, že jim pomůžeme, a my jim jako dcery s rodinami taky obě rády pomůžeme, ale já z toho nemám životní cíl a ani za to nečekám žádné kompenzace ani vděk. Ale nějak mi připadá, že sestřina rodina ano, a že to celé vzniklo tak nějak z přesvědčení, že musí udělat co nejvíc, aby byl švagr ten nejlepší, nebo alespoň u mých rodičů "ten lepší". A já nechápu, o co mám soutěžit, ani proč bych vlastně měla. Můj přítel je normální člověk, názor má stejný jako já (pomůže, když může, a nemluví o tom pak půl roku) a mám pocit, že s rodiči navzájem nemáme problém. A kdyby ano, tak co – my jsme se navzájem vybrali, nepotřebujem od rodičů podpis s kulatým razítkem J.

      A tak to celé nechápu. Nebo že by to bylo tím, že sestra si někdy stěžuje, že já jako mladší jsem měla všechno jednodušší? Jo, asi měla, já se nehádám. Ale že by z toho měla mít komplex na celý život? To se mi nezdá, měla stejné šance jako já – co se týká školy i ostatních věcí, a prostě není taková…

     Kudlanko, jsi tak moudrá, co si o tom myslíš?  Jojo, zkoušela jsem se sestrou promluvit, ale chápej, jsem mladší – tedy ta, co poslouchá… Moc děkuju za názor.

Ahojda, Marianna, 29 let

ODPOVĚĎ:

     Ahoj Marjánko, napsala jsi to moc hezky, fakt, je vidět, že tě ten napjatej vztah dost štve. Ono to asi „na povrchu“ vůbec není vidět, asi na první pohled vypadá všechno fajn a spořádaně. Ale prostě – není to ono… Víš, větší průser má tvoje sestra. Ona si nejspíš ani moc nebere, že je starší než ty, ale bohužel, má mužského staršího! A nejen věkem, hlavně pocitově. To je právě ono, že on se spíš ztotožňuje s vašimi rodiči – především jim se snaží dokázat, že není tak nemožnej, tak do šrotu. A svý ženě… Snaž se vžít do její situace, že by to byl tvůj manžel. Že bys se dívala na to, jak on se trápí a užírá tím, jak už mu „ujíždí autobus“ – a kde nic, tu nic… Ani jsi mi nenapsala, jestli mají děti… On asi prostě nemá nic, v čem by nějak vynikl, naopak si před všemi připadá, že to s ním jde dolů… Asi to s ním tvá sestra nemá jednoduchý – zvlášť, jestli jinak jejich manželství je OK. Pomoct takovýmu mužskýmu, aby se přestal takhle zbytečně utápět v sebelítosti, je nesmírně těžký… (Nejspíš to nepřizná ani sám sobě. Hojí se tedy na vás na všech a tímhle nesnesitelným způsobem...)

     Co „na to“? Jakou náplast? Snažte se dělat jakoby nic, když tedy něco zařídí, pochvalte ho a zkuste mu přidělit nějakou starost. Nevím, jestli mají děti, jak už jsem psala – ale mnohdy se otec nesmírně perfektně realizuje např. ve „sportování svého dítěte“ – stane se báječným manažerem… Dokonce může organizovat i něco pro ostatní děti – atd… Rozhodně někdy, až bude vhodná příležitost, promluv s rodiči na téma „švagr“ – určitě to pochopěj. Se sestrou to bude horší, nemůžeš jí říct: „hele, chápu, že ten tvůj je zamindrákovanej stárnoucí chlap“ J. Ona si určitě zkusí své… A proto nějaké to „promlouvání si s ní“ na dané téma, muselo zákonitě dopadnou vždy mizerně…

     Naopak, při nějaké další „vhodné příležitosti“ jí ho pochval… Já vím, je to svým způsobem divadlo, ale on vlastně celý život je jedno divadýlko. Ty v něm máš, díkybohu, zatím roli mladé úspěšné ženy, tedy roli příjemnou… Tak trochu té spokojenosti jí „ukápni“ J. Moc pozdravů, daniela

poradna@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk