Bylo to, když mi prokurátor v Praze 2 oznámil, že podává žalobu soudu. A ve vězení mě budou bolet zuby! — byla moje první myšlenka, takže rovnou od prokurátora jsem šel k zubaři a tam jsem se ke všemu přiznal. Do měsíce byl chrup v pořádku, mohl jsem zase kousat na levou stranu a nestydět se usmát. „Píšeš si ještě s někým doma?” přerušil jsem ticho. Byla už noc a nějak nebylo o čem mluvit. Pohyblivá očka za tlustými zubařovými brýlemi po mně mrskla. „S nikým! Kdybych jim napsal, co mě tu štve, řekli by si, že jsem blbej, a když jim napíšu, co se mi tu líbí, budou mě považovat za svini.” „Máš tu v okolí nějaký Čechy?” přerušil jsem znovu ticho a nejistě si nalil z láhve, co stála na stole. „Pánbů mě ochraň!” rozřehtal se nervózním fistulovým smíchem. „Já bych se s emigrantama nekamarádil. To je jako bejt škaredej a muset sedět mezi zrcadlama. A taky jsou Češi pomlouvačný huby. A Němci mi jdou na nervy, takže sedím doma, čumím do zdi a nahlas si předříkávám: Jsem na svobodě, jsem na svobodě… a pak se vždycky vožeru jak doga,” a zase se rozřehtal, ale oči, proměněné tlustými brýlemi, se dívaly nevesele.
     Zase bylo ticho. „No jo, nikdo nevěděl, co se stane, když se emigruje,” řekl jsem po delší chvíli.
  Zubař se rozhlížel po stěnách a mluvil jaksi k někomu třetímu:   „Dokud jsem byl v Čechách, neměl jsem problémy české, ale lidské a věděl jsem, kdo je hajzl a kdo ne. Tam jsem byl ještě člověkem. Tady jsem se okamžikem, co jsem zdrhnul, stal Čechem. A bejt Čechem je na hovno. Seš sám a nikdo ti nemůže pomoct, a když ze zoufalství začneš číst emigrantský noviny, tak zjistíš, že žiješ mezi psychopatama. Taky jsem jednu chvíli poslouchal Svobodnou Evropu, ale kdyby mě s tou pumou nepředstihli, tak bych to šel vyhodit do povětří sám. Ale i ty seš nějakej ten básník nebo zpěvák, jak jsem se dočetl. To se staneš taky takovým tím exilovým spisovatelem?” „Podle toho, jak to myslíš. Exil není žádná čtenářská obec, ale drolící se bytost, kterou nic nezachrání od vymření. Pro exil jdou psát jenom traktáty útěchy.” Zubař se rozřehtal a deklamoval: „Že už to dlouho nevydrží, že to rupne, že se všichni emigranti vrátí domů a vděčný národ jim přidělí vily po bolševicích. No jo. Ale co chceš teda psát?” „Třeba teď jsem byl ve Frankenu, na takovým tom emigrantským top sjezdu. A byly tam dvě bezvadný Francouzky, který mluvěj česky a jezděj do Čech a jednu tam dokonce na pět dní zavřeli. Znají situaci a lidi a v tom Frankenu sepsaly petici za Jana Litomiského, kterého teď bolševik v Českých Budějovicích zavřel. A když byla petice plná podpisů, jeden nafoukanej redaktor ze Svobodné Evropy ji sbalil, jako že by se to mohlo dostat do nepovolanejch rukou. A o tom budu psát fejeton: Ztracená petice. Něco jako o salónních antibolševicích a české nadutosti.” Zubař se na mne podíval jako na pomatence a hystericky zařval: „A ta „Ztracená petice“, to bude jako symbol toho, kam jsme to my Češi dopracovali, a že by bylo dobře se nad sebou zamyslet. S tím jdi teda do prdele a vůbec, uděláme smlouvu. Tys dostal plomby, večeři, postel, můžeš pít podle libosti, ale neříkej v mý přítomnosti hovadiny.” Zůstal jsem jako opařený: „Nikdo přece nemá právo zničit petici za uvězněného člověka, obzvlášť když je sám placenej za to, aby hledal na bolševikovi vši.” Zubař na mne zíral s pokleslou bradou a vypadalo to, že by mi rád vysvětlil něco velmi zásadního, ale spolknul to a milostivý stín alkoholické clony mu vybavil druhou půlku mé minulé věty. „On je placenej pánama, co mají dlouhý prsty,” řekl tónem, který naznačoval, že bychom snad mohli jít taky už spát.

     „A to mám nechat, když o tom vím?” zeptal jsem se nejistě v morální nevýhodě vyžírky. „Samozřejmě! Nechat to! Stačí to pro ty Francouzky jako poučení, že nemají už chodit mezi Čechy, když chtějí někomu v Česku pomoct. Mezi Čechama to vyhraje vždycky chytráček – měšťáček. Už od založení Tábora! Nebo ty legie v Rusku! Tatíčkové vůdcové hráli velmocenskou politiku a znali moc dobře pravidlo, že zárukou demokracie je osvícená diktatura. A vy čeští literáti! – ubohé moralizování nad ještě ubožejším činěním! Maloduchý kecy o malodušnosti ostatních! Že se… no… víš, pocházet z takovýho pronároda a vědět, že už tomu neuniknu, je na mašli. No. A kam ten fejeton pošleš?”  „Jak je v Mnichově ten nový časopis. Obrys.” „Tak tomu zase já říkám Opruz. To jste stvořili plivníka.” „Jak to, že se tak vyznáš v tom, co v exilu vychází?” „Já to odebírám všechno – ze soucitu,” znovu se zařehtal svou vysokou fistulkou, obrátil do sebe sklenici a pokračoval: „A ten tvůj fejeton bude jistě další rozhovor s nějakým tím emigrantským nablblíkem. To můžeš rovnou napsat, co jsme si povídali teď my dva.” „To taky napíšu.” „To se opovaž! Osobně ti přijedu ty plomby vyrazit,” a znovu si nalil. „A co ty Francouzky?” „Jako z románu. Krásné, mladé, vzdělané a odvážné. A když je slyšíš mluvit, máš pocit, že by sis češtinu zamiloval znovu.”

     Zubař vzal láhev a nalil tentokrát i mně a zvedl skleničku: „Tak ať ty holky francouzský dlouho žijou a ať jsou dlouho krásný a ať už nikdy nepřijdou mezi ty idioty Čechy. A ať žije svoboda!” a poprvé jsme si přiťukli a zjistili, že není tak pozdě a že z toho může být ještě docela slušnej flám.

Jaroslav Hutka, Praha

(psáno 31.května 1981a tehdy zveřejnění odmítnuto)

linkuj.cz vybrali.sme.sk