A cože se stalo? Znásilnil jsem svoji ženu, nahý jsem se seznámil s ředitelem vydavatelství a budoucím tchánem. Navíc jsem si užil nádherné milování plné něhy s mojí obdivovatelkou. Obdivovatelka? Usmál jsem se infantilní nafoukaností přestárlého barda. Opravdu divný den. Byl jsem moc rád, že nevidím ty dva policajty. V hlavě mi strašil hlas Petry, jak nenávistně pindá do telefonu…

     Nechápal jsem ji nikdy. Chtěla se vdávat – vdala se. Chtěla se rozvést – rozvedla se. Chtěla milence – měla milence. Ovšem, v posledním případě jsem nehrál roli. Jen jsem přišel hloupě domu o dvě hodiny dřív. Zrovna seděla na nějakém chlápkovi, který ječel vzrušením. Klidně jsem zavřel dveře do ložnice a pustil si Červeného trpaslíka. Z ložnice tehdy zněl lomoz, ale věděl jsem, že Petra je jak kudlanka. Chlapíka donutila a ten držel, dokud nezařvala svojí kavalkádu vzdechů. Tehdy ji zazpívala pro mě. Pak nastal úprk. Chlapík zmizel a Petra vyšla nahá z ložnice. "Nenávidim tě, kreténe." Zahlásila tenkrát, a zmizela do koupelny…

     Najednou vešla sestřička a za ní můj kamarád Karel. "Nazdar, marode!" Karel. Náš rodinný přítel a můj velmi špatný rozvodový právník. Usmíval se jako sluníčko a hnal se mi stisknout ruku svoji tlustou a chlupatou tlapou. Zlomil mi asi dva prsty a smál se na celé kolo. "Ty vole, to je poprvé, kdy jsem dokázal osvobodit klienta, kterej ležel na JIP. To víš, znásilnění vlastní ženy je docela hustý obvinění." "Hele, to mi říkáš kamarád a právník, když jsi dal svý ženě facku a tím přišel o barák a auto?" Narážel jsem na jeho průšvih s Alžbětou, která ho jednou jedinkrát vytočila a Kája se neudržel. Ruka mu vystřelila. Alžběta z něj vymačkala poslední zbytky peněz, vystěhovala ho z baráku a zabavila klíčky od auta. "Nech toho, myslím, že když jsi upadl do agónie, vypadalo to s tebou hůř." Mlčky jsem myslel na tygřici Petru a běhal mi mráz po zádech. Petra zatla drápky a já měl rozervanou kůži.

     "Tak se pochlub, jak si to dokázal?" "Vlastně jsem k vám přijel a ona ležela přiopilá na sedačce. Tak jsem po ní vyjel, že co blbne a ona se na mě dívala a plakala." "Jasně, ty si jí litoval a já seděl v base..." "Houby, najednou se na mě vrhla a normálně mě chtěla. Asi byla opilá..." "Jsi krásnej kluk a můj kámoš. Co víc si může přát." "No jooo, ale já jsem neodmítl i z jinech důvodů. Sotva měla orgasmus, tak jsem ji donutil všechno stáhnout. Volala a omlouvala. Policajti šíleli, ale co nadělají?"
"Hmmm, takže jsi mě orgasmem mý ženy vykoupil z basy?" Usmál se a zadíval se z okna. Měl jsem klid. Konečně klid. Nijak se mě nedotklo, že Petra si to rozdala s Karlem v našem obýváku. Vlastně mi to bylo jedno. Věděl jsem, že už nikdy do toho obýváku nevstoupím a Karel byl kamarád. I když faktem je, že bych nechtěl být nikdy dalším zrovna po něm.

     Věděl jsem, jak se cítí. "Pavle, já fakt nerad, ale nějak se to vyvrbilo." "Vyprdni se na to. Mám za sebou fakt blbej den a přemýšlet nad tím, že bejvalka mi nasadila parohy s kámošem jen kvůli pomstě, je fakt dost depresivní téma." "Pomsta, fakt? Hele, Petra byla vždycky mrcha." "Díky, umíš povzbudit." "Víš co mě napadlo?  Alžběta mi jednou vyprávěla, že po ní Petra taky vyjela."
"Jasně a po trafikantce taky a pošťák to odnesl sexem ve výtahu. Nech toho a raději mi řekni, kdy mě pustí." "Tak to tě potěším, brzy!" "Karle, díky, a teď mě nech spát." "No, to nevím, před dveřma máš nějaký návštěvy." Vzal si kufřík a zmizel.

     Vešel doktor a usmál se. "Tak, pane. Vypadá to jen na chvilkovou slabost, ale my vás dáme dohromady!" Usmál se typizovaným usměvem nablbanýho doktůrka, který potěšil rodinu úmrtím dědečka, který už delší dobu iritoval celé příbuzenstvo svým alzheimerem. "Díky, doktore." "Jen nechápu, jak to děláte. Přivezla vás policie a od momentu, kdy jste tady, tak nepřetržitě volají nějaké ženské. Chlape, vy musíte mít buď talent a nebo vylučujete extra silné feromony!" "Doktore, vlastně jsem se vás chtěl zeptat, kdy mě pustíte?" "Mohl bych i dneska, ale vaše dámy by se asi nedohodly, která pro vás přijede!" "Ale no tak, jsem docela unavený!" "Však jsme vám dali infuzi na uklidnění, pane Kuneši, ráno vás pustíme." "Doktore a bylo by možné, aby sem nechodila žádná ženská?" "Jste v nemocnici, bratry ještě nemáme!"

     Odešel a já konečně usnul sladkým spánkem člověka, který se zbavil naděje strávit dalších patnáct let v base se zvýšeným dozorem za znásilnění vlastní (bývalé) ženy…