Bezelstně jsem se zaradovala, když jsem mezi novinkami v městské našla knižní prvotinu kanadského, původem jihoafrického, výtvarníka Lewise de Soto Jako stébla trav, která se ocitla v širší nominaci na Booker Price 2004.  Není to tak dávno, co našimi médii proběhly zprávy o vraždění bílých farmářů v Africe. Tyto i mnohé další informace o "rasismu naruby" jsem zaznamenala s odstupem rovnajícím se vzdálenosti Černého kontinentu od Evropy. Ani při čtení upoutávky na záložce "...Märit a Tembi, dvě ženy, jimž se tak náhle zhroutil celý svět, by mělo všechno, počínaje barvou kůže, jen rozdělovat — přesto je neblahý osud sbližuje..." jsem netušila, že nepůjde jen tak o ledajakou literární fikci a že se mi ze zákrutů mozkové kůry vyderou na oční hladinu zmiňované novinové zprávy.

     I přesto, že překlad je mnohdy kostrbatý, líčení africké přírody je velmi sugestivní. A vcítí-li se čtenář do prostředí, pak již nemá daleko od intenzívnějšího vnímání děje. Novinové, rozhlasové či televizní šoty pak získají mnohem realističtější rozměry. A tu nastává problém. Lze příběh přečíst, odložit a v klidu sáhnout po další knize? Má — musí — měl by se čtenář zamyslet nad předestřeným problémem? A co si má čtenář počít, když se zamyslí, ale řešení nenachází?

Márinka, Knihomolka

linkuj.cz vybrali.sme.sk