Potřebuji v New Yorku vyřídit několik úředních záležitostí. A nezastírám – také se musím občas snažit být „milující manželka“ J. Vyběhala jsem proto všechny potřebné doklady, koupila letenku a zabalila minimum oblečení + maximum krámů k laptopu. Po zkušenostech s trampotami kolem jednoho zapomenutého zdroje atd. raději beru „něco navíc“ než „namíň“. Ještě jsem honem honem připravila články na pár dnů dopředu, abyste, moji milí, měli co číst, a už jen ukládala pražský byteček k „medvědímu spánku“. Všechny kytky jsem přesadila a sesadila do obřích květináčů – takhle bude stačit, když přijde synek jen jednou týdně zalít. Vyvaruji se (snad) obligátnímu nářku nad uschloshnilými troskami svých milovaných zelených pokladů…  Stejně tak potřeboval generálku i laptop – Robert mi všechno dal do pořádku (takže teď se jen budu učit s novým Outlookem). Díkybohu – pochválil mne –  neměla jsem žádný vir, žádný spyware…  

     Poslední noc jsem skoro nespala – jen jsem ještě naposled zkontrolovala a odškrtala všechno, co jsem měla zařídit, vyprala poslední prádlo, uklidila, aby v případě, že letadlo nedoletí, po mě nezůstal binec. Vykoupat, obléknout a už tu byl Bob se svým kočkolapem, aby mne dovezl do Ruzyně. Stát tam smí jen 15 minut, takže mne dotáhl k příslušné přepážce, pusu na rozloučenou a čau… S laptopem přes jedno rameno, kabelkou přes druhé, jsem se kodrcala dlouhou cestou přes celé letiště ke svému místu odletu. A – 6 … Včera jsem si koupila nové boty na cestu a rozhodla se je rozchodit (tím pádem zůstaly doma, vezu si od nich jen dva puchejře přes celou patu). Vlezla jsem před první kontrolu – pas, letenka, druhá kontrola: bunda, obě zavazadla skrz rentgen, já skrz dveřní, pak ještě každou končetinu zkontrolovat… A šla jsem si sednout... ještě chvíli, a budu v letadle… Když tu jsem pohledem utkvěla na ceduli: Praha – Amsterodam… Ano, přátelé, vlezla jsem jinam, oni si toho také nevšimli a nebýt mého náhodného pohledu, vylezla bych za pár hodin z letadla úplně jinde J. No, nemít ty dva bolavé puchejře, brala jsem to jako drobný folklor, který asi při mém cestování nemůže chybět. Takže dlouhá cesta na zcela opačný konec letiště – gate B 6. Nakonec dopadlo vše dobře, cesta (jen 9 hodin) byla příjemná, seděla jsem na E5 – tj. místečku, kam obvykle dávají rodiče s malými dětmi, tedy proti zdi, na niž se dají připevnit cestovní postýlky. Fajn, mohla jsem si na ni dát nohy a neměla je tak bolavé a sudovité jako jindy.

     Obligátní papírování při příletu; tentokrát jsem si vše po úřednících zkontrolovala, na chybějící razítka (zase!!!) včas upozornila, a do budoucna by snad mělo vše procházet bez problémů…

Ještě jedna „drobnost“ – letadlo mělo přistát v 15,55 zdejšího času – přistálo však o čtvrt hodiny dříve, což bylo nádherné – protože právě ten čas nás dělil od obrovského přívalu vody (další hurikán). Když jsme jeli z letiště domů, chvílemi jsem měla pocit, že auto jede potokem… Je tu stoprocentní vlhkost vzduchu, teplo – lidé chodí v letním oblečení, všechno ještě rozkvetlé…

     V sobotu tady kousek vedle bude „trachtace“, Czech Street Festival, pořádaný k výročí založení Československa. Slibují: odpoledne plné české hudby, kuchyně, dárků, soutěží a zábavy pro celou rodinu. No, víc prozrazovat nebudu, ale nafotím a napíšu, ať víte, jak něco podobného "poamericku" vypadá J.

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk