teda já bych se určitě před takovým setkáním chtěla někde vykoupat, upravit, odpočinout si a pak se sejít se svým objektem touhy! On ne. 

     Mířil přímo ke mě s vysvětlením, že už nemůže počkat ani  minutu, že by  to už nevydržel (můj první ústup, můj první – nikoli kompromis, ale poddání se jeho vůli! Kéž by tento kompromis byl poslední! Bohužel, nebyl). V den jeho příjezdu jsem si vzala dovolenou a od rána pracovala na svém vzhledu. Mohu říci, že tak komplexní péči a ošetření, jakého jsem si dopřála toho dne, už nikdy nezažiji. Poslední fáze – namazat a vetřít do celého tělíčka vonný krém, aby pleť byla hladká, jemná a voňavá byla téměř akcí likvidační, jak se posléze ukázalo. Bylo pět hodin odpoledne, krém vsakoval a já se začala bát! Ještě jednou – už posté – jsem přeletěla byt, zda je všechno v pořádku, pohoštění v jeho režii v lednici a já rozklepaná jak řízek v bufetu… opětovně vetřela další vrstvu krému; kdysi psal, že se těší na moji sametovou pleť a sakra, do sametu to mělo pořád daleko!
     Někdo zazvonil. Připravené oblečení vonělo na posteli, tak jsem rychle vklouzla do svého starého dobrého froté županu a překotně otevřela, abych měla nepříjemnou návštěvu za sebou a mohla se dále věnovat duševní přípravě na očekávanou a vzácnou návštěvu. Když jsem otevřela dveře, neviděla jsem nic, jen obrovskou kytici z orchidejí. Gigantickou! Zkameněla jsem. Nevím, jak dlouho jsem tam stála, mám dojem, že snad věčnost! Najednou se kytice pohnula a vedle ní z mnoha fotografií  známý, rozesmátý obličej… „ Hi, lásko  moje…!“, Mít po ruce tlakoměr, určitě bych si volala záchranku. Pak už nevím nic. Pevné objetí a slzy…    Červená knihovna má další příběh! Ještě jsem se nestačila ani nadechnout, a už byl zase pryč! Stála jsem tam s tou kytkou jako blbec. Paralyzovaná, neschopná pohybu, myšlenky. Za chvíli se objevil znovu. Obrovské kufry, tašky – tak on se ke mně asi stěhuje nafurt? – blesklo mi hlavou.
   Pořád jsem stála v předsíni, životní funkce přestaly plnit své funkce. V mžiku byla předsíň i obývák zataraseny různými věcmi. Dárky…Nebyla jsem schopna pohybu, kloudného uvažování, Lottova žena byla proti mně eruptivní objekt! Ne že bych nikdy žádné dárky nedostala, ale co se před mými zraky odvíjelo, nemělo obdoby! Hromada věcí se vršila a to jsem ještě netušila, že to je pouhý předkrm toho, jaké menu mi nabídne posléze… Byla jsem zaskočena, nevěděla jsem, jak reagovat. Bylo to všechno tak hektické, tak šílené! Po chvilce objímání mne vmanévroval do koupelny. Nechápala jsem moc dobře, proč. Důvod mi sdělil asi po pěti měsících! Jak jsem se mazala tím osametňujícím přípravkem, nějak jsem to přehnala.  „Měl jsem pocit, že se k tobě přilepím!“, řekl mi později. „Byla jsi nádherná, voňavá, pevná a sexy, ale napatlaná tak, že jsem měl obavu, že se moje ruce zaboří do krému a už je nevytáhnu!“ To bylo ovšem až později.  Až POTOM!  TEĎ byl pozorný, milý, usměvavý, úchvatný! Tolerantní!
     Během dalších tří měsíců, kdy jsme spolu byli 24 hodin denně, jsem opravdu poctivě pátrala po jeho povahových vlastnostech, které by mne mohly varovat. Dokonce jsem – ďábel! – vymýšlela i různé malé léčky a zkoušky. Všemi prošel bez ztráty kytičky! Tak velkorysého něžného chlapa, s tak obrovským smyslem pro humor, jsem ještě nepotkala. Projeli jsme republiku křížem krážem, zajeli si do Itálie, do Vídně – jen tak, na kávu. Já, spavec, kdy mi osm hodin spánku skoro nestačí, jsem po celou dobu spala maximálně dvě hodiny denně a byla jsem vitální, až běda! Úplně mně zblbnul… Tři měsíce pohádkového štěstí přeskočím. Rozepisovat se o nádherných večerech, nocích, dnech, o všech mých přátelích, kteří z něho byli doslova paf, dokonce moji rodiče roztáli (!), o všech nádherných chvilkách, kdy jsem se ztrácela sama v sobě, ale hlavně v něm… O to těžší pak byl návrat do reality, ale nebudu předbíhat.

     Abych mohla pokračovat dál, musím uvést pár faktů: 21. prosince odjel. Od hodiny jeho odjezdu následovaly telefonáty co čtyři až pět hodin … celý Štědrý den průběžné tříhodinové telefonáty. Na Silvestra telefon od devíti hodin našeho času až do jedné v novém roce… nepřetržitě. Občas mne napadlo, jaké jsou asi v Americe sazby za mezistátní hovory, ale vždycky jsem otázku či námitku udržela v sobě. Přece ví, co dělá, ne? Věci nabíraly neskutečný spád! Původně jsme „plánovali“, že si uspořádá své rodinné „problémy“ (HA! problémy? Až po čase a s odstupem vidím…a děsím se), já se intenzivně zdokonalím v angličtině, proběhnu všechny lékařské kontroly, ukončím svůj život v Česku a zhruba v červnu za ním přijedu. Napořád... Najala jsem si angličtinářku s tím, že si denně budeme dvě hodiny povídat v angličtině. S kamarádkou jsem opětovně usedla za volant, aby se mi vrátila jistota v řízení auta. Podle Petra jsem měla pouze tři věci na starost: základy angličtiny, sebejistotu v řízení auta a dokonalou zdravotní prohlídku, protože zdravotní pojištění „TAM“ bych měla až po svatbě a lékařská péče, jak jsem se posléze mohla přesvědčit, „TAM“ byla sakra drahá! Sice postával v mém obývacím pokoji a mnul si zamyšleně bradu se slovy: „jéžišmarjá, jak to množství knih přestěhujeme…“, sice zapřemýšlel, co s bytem, že je škoda ho jen tak ponechat úřednickým šimlům. Ale to byly asi podle něho všechny, absolutně všechny problémy, které nás mohly potkat!
     Svatá prostoto! Jeho absolutně sebejistý výraz a reakce na všechny mé pochyby: „ NO PROBLEM!“, byly nakažlivé. Smrtelně. Podle něho nic nebylo problém! Všechno řešil s nadhledem, úsměvem a já měla pocit naprostého štěstí a bezpečí. Problém první na sebe ovšem nenechal dlouho čekat. Tím prvním se nastartovala série dalších. Zprvu nenápadně, plíživě, jak svého času sametová revoluce.
    Začínala nová etapa mého života. Sebevražedná, nádherná, hrozivá, ničivá a neuvěřitelná!

Daisy Bergerová, Ostrava 

linkuj.cz vybrali.sme.sk