"Maminka" pak prohlásila cosi o pragocentrismu a zbytečné kariéře a jelo se domů. Cestou se Petruška s mamčou pohádala a já uvažoval nad zítřejší zprávou o stavu rozpracovanosti jednotlivých úkolů a najednou: "BÁC". Plesklo to jako lejno do plechové střechy, ale věděl jsem, že ta epochální věc, co se trefila do našeho nárazníku, je zvíře a bohužel, zvíře, které znám. V autě by bylo slyšet špendlík spadnout. Petra koukala na maminku a ta pozorovala mě. Před nám i svítil dům, který splácím na hypotéku a v ohybu silnice stálo policejní auto.

     Petra otevřela dveře a vyšla ven. Pomalým krokem se pokusila překonat vzdálenost od předních dveří k přednímu nárazníku. Zastavila se a zírala. Pět vteřin, deset a najednou se skácela, jako by ji stihl záchvat padoucnice. "Vrahůůůůůůůůůůůů..." policejní auto se rozzářilo modrým majáčkem a ve mě by se krve nedořezal. Bouchl jsem hlavou o volat a tušil, že přijde to nejhorší. Ano, maminka vystoupila a skácela se vedla své dcery. Policejní auto zastavilo a oba pilíře zákona ještě pořád s pobavením pozorovaly absurdní situaci.

"Ty prase amorální, ty svině...." řvala v záchvatu vzteku Petra a její maminka vzala do náruče nebohé tělíčko vypasené kočky, údajně sibiřské rasy. Po předloktí jí stékala krev. Odhadoval jsem to na rozmašírovanou lebku. Pomalým krokem zamířila k policejnímu autu. Petra byla daleko akčnější: Vytáhla mě z auta, postavila se proti mě a pak se pravou nohou napřáhla jako Poborský a udělala mi z varlat taková míchaná vejce, že obsluha v italské restauraci by mohla jen tiše závidět. Svezl jsem se bolestí na silnici. Nemohl jsem vůbec popadnout dech a plakal jsem jako malý kluk bolestí. Policisté mezitím ztratili úsměv a důvěru v zábavný večer. Zejména v momentu, kdy jim maminka naservírovala krvácející kočku do otevřeného okýnka. "Matko, sakra, co to děláte!" ovšem, to mladý policajt opravdu přehnal. Říkat mé už patnáct let čtyřicetileté možné tchýni "matko", to bylo fakt silné kafe. Ta okamžitě odhodila nebohé tělíčko na Petru, která s leknutím uskočila a nechala dopadnout mrtvou kočku na můj obličej zkřivený bolestí. Jestliže jsem do té chvíle vypadal jako chlap kopnutý do koulí, tak od toho momentu jsem vypadal, jako „Terminátor, kočky požírající“. Po tváři mi stékaly krůpěje kočičí krve a já pořád nemohl popadnout dech bolestí.

     Maminka uchopila policajta za kravatu a řvala na něj : "Ty smrade, jaká já jsem pro tebe matka? Dobrá, tak to znamená, že tě můžu pořádně zmazat!", a pro úder nešla daleko. Kolega milého policajta pochopil, že v rodinné hádce nijak neuspějí a zařadil jedničku. Po dvaceti metrech byla maminka nucena pustit kravatu potřísněného a bitého policajta a Petra jí šla na pomoc. Obě dvě, jak bohyně pomsty, se zase vrátily k mé maličkosti. "Jdeme na panáka, mami, a ‘ty-ty-ty burane! – Micinku hezky pohřbíš a uděláš pomníček. Zítra chci novou a nezapomeň sibiřskou se zelenýma očima.‘"

Obě postavy s kroutícím pozadím mizely v zatáčce a já jen tiše zaúpěl : „Osm talířů v ..." Kočce jsem tedy vystrojil důstojný pohřeb a hrozně mne bolí levé varle.