A tak vznikla sít čerpacích stanic s parkovišti, restauracemi a dílnami, kde je možno občerstvit sebe i truck.  To bylo kdysi, ačkoli stále ještě je možno najít takové pamětníky starých dobrých a zašlých časů. Truckstopy u hlavnich dálnic dnes soutěží ve vybavenosti a velikosti. Na hlavních tazích přes Ameriku jsou asi tak po 80 km. Parkoviště zvíci několika fotbalových hřišť nejsou výjimkou. Tady na severozápadě je jich víc, ale menších. U nás, v Idahu, na Interstate 84, jsou nejvýš každých 25 km. Ve dne zejí prázdnotou, to je pravda, protože těch, kteří zastaví na oběd, není zdaleka tolik jako těch, kdo se tam uvelebí na noc. To má svůj rituál…

     Zajet na truckstop a nejdřív natankovat. Někde, ale je takových míst málo, je to s plným servisem, natankují plné nádrže a zkontrolují i pneumatiky. Jinak si musí pomoci každý sám. Někde poblíž pumpy je telefon, druhý konec je u pultu uvnitř, ozve se fuel desk. Řidič nahlásí obsluze jméno svého podniku, SPZ, stát, kde je registrovaný, číslo trucku a řekne jim, jak bude platit: VISA, Comcheck (o tom už jsem psal dříve), nebo hotovými penězi. Některé velké podniky mají otevřené konto u benzinových společností a tak řidič jen podepíše účet; já vozil přímo sbírku úvěrových karet různých společností.

     Stojany jsou dva, na každé straně jeden, protože nádrže jsou taky dvě, že ano. Mezitím, než nateče nafta do nádrží, je čas na umytí oken, kontrolu oleje a tak, některé truckstopy mají k dispozici hadici a řidiči si během tankování stačí umýt celou kabinu, zvenčí pochopitelně. Rychločerpadla naplní nádrže během deseti minut, tak je to fofr. Pak popojet dopředu, aby mohl tankovat další a jít dovnitř zaplatit. Neslyšel jsem nikdy, že by někdo ujel bez zaplacení. Ne že by tady byli všichni poctiví andělé, ale takový by už příště neměl kde tankovat.

     Potom je potřeba najít dobré místo k zaparkování. Místa blízko budovy jsou plná nejdřív. Potom ta, kde nesvítí světla do oken. Já hledával místa na kraji, kde jsem mohl mít otevřené okno a taky abych neměl vedle sebe chladírenský trajler, protože jeho motor řve do noci. Další bod programu je jít se vykoupat. Američtí řidiči jsou přímo posedlí po čistotě a na rozdíl od ostatních obyvatel se koupou večer.
     Nádrže, zpravidla 150 galonů každá, (570 litrů) vydrží bohatě na dva až tři dny jízdy, ale je dobrý důvod tankovat každý den. 75 galonů je limit pro poukázku na sprchu zdarma, jinak se za ten přepych platí, obvykle 5 dolarů. V ceně je vždy čistý froté ruční – pravda někdy pěkně sepraný (až ho vrátíte dostanete zpět zálohu 5 dolarů), žínka a mýdlo. K tomu vám přidají klíč s číslem kabiny. Pokud nemáte štěstí a je vše obsazeno, napíší si vaše jméno do sešitu a vy si můžete jít sednout do restaurace. Servirce řeknete, že čekáte na sprchu, aby neotravovala s jídelním lístkem, pijete svoje kafe a čekáte, až se z reproduktorů ozve "Michale, tvá sprcha je připravena".

     Teď je čas smýt ze sebe denní špínu, prach a pot a obléct se do čistého. Cestou zpět do restaurace se můžete stavit v prádelně s automatickými pračkami a sušičkami. Za pár drobných si v automatu koupíte krabičku s práškem, další dva čtvrťáky potřebujete na pračku. V půli večeře si odskočíte přehodit prádlo z pračky do sušičky, ta bývá za tři čtvrťáky, tedy za 75 centů. V obchodě si můžete koupit nutnosti jako nové džíny, trička, ale taky CB radio, televizi nebo vařič a troubičku (vše na 12 Voltů), pochopitelně logbook a hlavně mlsky. Pivo téměř nikde, to je tady alkohol J.
Michal Málek, Boise, Idaho

linkuj.cz vybrali.sme.sk