V sobotu 11.09.2004 jsem se v 10.00 hod. postavil s cedulí na výpadovku na Plzeň v Praze 5 Stodůlkách. Nemělo velký smysl se na ceduli rozepisovat o tom, kam až mířím, pro začátek stačilo velké "D", které řidičům naznačilo, že mým cílem je Německo. Ideální je napsat jméno cíle na karton, ale postačí i papír formátu A4. Z mých zkušeností vyplynulo, že tahle doba je tak akorát. Budete-li stát na silnici dříve, můžete mít štěstí, ale pravděpodobně tam zůstanete až do výše uvedené doby. Pozor na vhodné místo. Nikdy nestopujte na dálnici, kde auta a) jedou velkou rychlostí a b) je zakázáno zastavit (taky byste mohli dostat pokutu od policie). Rozhodně také na místě uvažte, zda má řidič vůbec místo na zastavení, aby neohrozil sebe a ostatní účastníky silničního provozu. A také se tvařte pokud možno příjemně, řidič ve stopaři mnohdy spatřuje společníka na dlouhou cestu.
     Čas plynul až do 11,00, kdy zastavil pán s obstarožním BMW. Bylo to malinko o nervy, odhadem to pálil kolem 150, rychloměr nefungoval. Též prasklá boční okénka lehce znervózňovala mou duši, ale měl jsem cíl a nehodlal jsem se vzdát. Za necelých 40 minut jsem byl v Plzni. Dík nedokončenému obchvatu bylo třeba ujít cca 5km pěšky na dálniční přivaděč směr Rozvadov. Bohužel, stop v našich krajích již nefunguje zcela kvalitně, takže už jsem měl dojem, že se večer budu vracet domu, ale ve 14.40 jsem zaznamenal další úspěch. Tentokrát to byl zánovní Ford Focus. Řidičův cíl byl Frankfurt nad Mohanem.  Řidič byl hovorný, mluvil i anglicky a tak nám cesta poměrně rychle utekla. V 17.30 jsem byl na parkovišti ve Weiskirchenu. Němečtí řidiči rádi využívají neomezenou rychlost na dálnici, takže mnohdy jezdí rychlostí 160-200 Km/h. To zvedne průměrnou přibližovací rychlost. Pravidlo spolujezdce: nedávejte na sobě znát znepokojení a dejte řidiči najevo, že jeho umění plně důvěřujete. Pokud vás řidič pozve na kafe, nestyďte se a přijměte. Ale pozor, jde fakt jen o kafe. Máte-li hlad či žízeň, už jedete za své. V zájmu vlastní bezpečnosti, nenechávejte v autě své věci, minimálně peníze a pas mějte vždy u sebe.  

     Doporučení pro ty,  co by též rádi stopem do Amsterodamu. Dojeďte raději vlakem či autobusem na hranice do Rozvadova. Ušetříte spoustu času a čekání. Další z možností je investovat nějakou tu kačku za spolujízdu. Na internetu existuje server www.spolujizda.cz, kde si můžete vybrat nabídku některého z řidičů, případně zadat svůj požadavek. Odhadem za spolujízdu do Amsterdamu dáte 1000 Kč. Pokud chcete ušetřit více, stačí se nechat svézt například do Norimberka. Pozor, nenechávejte se zavézt do města, ale nechte si zastavit na některém parkovišti s benzínkou a restaurací "Rasthoof", kde pak můžete stopovat dál. V Německu platí více než u nás, že bez cedule tam budete stát klidně do rána. Nejezděte s každým za každou cenu. Často je lepší si počkat a pak se svézt na delší vzdálenost, než svou cestu zbytečně kouskovat. .Průměrně za den můžete urazit 400 – 600 km. A s tím je třeba počítat při tvorbě itineráře vaší cesty.

     Začalo se smrákat, též díky zamračenému počasí. Bylo skoro 7 večer a stále jsem byl na stejném místě. Zde bych podotkl, že sedmá večerní je čas posledního stopu. Můžete urazit klidně dalších 400 Km, ale také třeba jen 50. V tomto případě není záhodno odmítnout nabídku jízdy. Na rozdíl od denního stopu, snažte se dostat někam do města, kde můžete nalézt ubytování a přenocovat, minimálně v nádražní hale. V tuto dobu je potřeba přijmout fakt, že stop pro tento den skončil…
     Mým zachráncem byl nakonec v 19.30 turecký řidič kamionu. Jel do 200 km vzdáleného Kolína nad Rýnem. Kolín jsem tedy bral jako poslední místo tento den. Kamiony jezdí maximálně rychlostí 90-100. Proto nejsou vhodné pro denní jízdu. Jako poslední záchrana ale stačí. Turek neuměl žádný jazyk, nejprve sledoval v rádiu fotbalový zápas v jeho rodné řeči a pak mne dvě hodiny trápil hudbou typickou pro svátek Ramadán. (Důležité – nikdy se s řidičem nepouštějte do složitých diskuzí na citlivá témata.)    

     Vysledoval jsem, že on je muslim a nemá nijak v lásce Ameriku. Když mi naznačoval, že ElEmka nejsou "gut" cigárka, v pohodě jsem přijal jím nabízenou značku. Ačkoli nemluvil, poznal jsem, že je v jádru dobrý člověk. Když jsme dorazili do Kolína, nabízel mi, že v devět ráno můžeme pokračovat v cestě. Naznačil jsem, že buď přijdu a nebo nepřijdu. S tím jsme se rozloučili. Bylo 22,30 a byl nejvyšší čas si zajistit nocleh. Jel jsem tedy místní MHD do centra. Cesta mne poměrně unavila, takže jsem noční procházku omezil na malou večeři a hurá spát.

      V Kolíně se druhý den dopoledne – 12.9.04 – konal tradiční marathon. Taky jsem litoval jsem, že nemám s sebou kolečkové brusle a více času. Trochu jsem si prohlédl město, zejména proslulý kostel "Dom" v pozadí. Dopoledne jsem rovněž racionálně usoudil, že do Amsterdamu již tento víkend nedojedu. Dost již bylo legrace, byl nejvyšší čas se vydat zpět směrem k domovu. Přeci jen jsem člověk zaměstnaný a v pondělí musím být v práci J. Postavil jsem se tedy na nájezd na dálnici, který začíná už v centru a čekal na první auto, co by mne vzalo. Bylo kolem poledne a tak jsem se kolem půlnoci již viděl doma. U austostopu však musíte počítat i s tím, že si prostě čekáte a nelze rozvrhnout den jako podle jízdního řádu vlaku či autobusu. Asi za hodinku mne vzal starší manželský pár na dálniční okruh…

O tom co bylo dál a jak jsem dopadl – zase příště.

linkuj.cz vybrali.sme.sk