Už čtrnáct dní se točím jen kolem koťat – mezitím má rodina hubne, prádlo na žehlení je opřené o skříň, nádobí naštěstí myje myčka. Mušketýři si volně lítají po celém bytě, protože v bedně už je nic neudrží. Ani když se jde spát, takže párkrát za noc vstáváme a „uklízíme“ prcky zpátky. Naštěstí je to urputné šplhání vzhůru brzy utahá a zase usnou. Někdy se začínám cítit jako král Herodes.

   Ale to jen chvilinku, protože pak přijdou krásné chvíle, kdy si naše malá Tracy začne hrát na maminku. Všichni tři kluci si s touhle jen o čtvrt roku starší princeznou lehnou do jednoho klubíčka a „malá maminka“ je začne mýt jednoho po druhém. Kluci pak zapomenou, že to není máma a hledají, kde by se napili. Jenže - z téhle pípy nic neteče, tak jim nezbude než usnout. Člověk by až brečel, když vidí tolik lásky.

     Jenže není všechno jenom v duhovém hávu – moji malí bezdomovci potřebovali lékařské ošetření – čtrnáct dní jsme chodili k veterináři, který kluky léčil ze zánětu spojivek, rýmy a nějakých těch parazitů.  Léčil, ale nedoléčil… Po jeho konstatování, že jsou koťata už v pořádku, jim však začala slzet očíčka znovu. Vrcholem ovšem bylo jeho prohlášení, že dva dny po dobrání antibiotik je už možné kocourky naočkovat. Troufám si tvrdit, že kdybych ho poslechla, tak kluci-chlupáčci už obveselují andělíčky v kočičím nebi.

   Dotazem u paní Kopáčové, od které jsme si brali Tracy, jsem se dozvěděla, že očkování se může dát nejdřív deset dní po ukončení léčby! To mě dostalo a tak se jelo k jinému veterináři. Mrňousci dostali dvě injekce (já mám ovšem navíc roztrženou dlaň a Honza prokousnutý prst – jeden by neřekl, jak se ti ďáblíci umí bránit J), domů haldu prášků a nové kapky do očí.

   Takže odsun k novým majitelům se prozatím odložil tak nějak na neurčito, protože chci, aby, až je budu předávat do světa, do jejich nových rodin, to byli kluci jako buci a ne nějací uslzení marodi. (P.S. Ve dnech, kdy tohle čtete, už jsou kočičáci v perfektním stavu a připravují se "na cestu"...)

   Všechno to trápení snad má svůj smysl. Dobrý pocit, že na konci budou tři zdraví a krásní kocouři. Nejlepší odměnu mi dávají oni sami: co může být krásnějšího, než když vám všichni tři vlezou do klína a s nežným vrněním usnou. Pravda, někdy se jim zdá, že je na něm málo místa, takže zůstanou dva a třetí mi vyleze na rameno a usne za krkem.

    Za tyhle chvilky to vážně stojí…

pavla@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk