Když vám Pepíček na písku ukradne bábovičku, tak chvilku vám běží změť myšlenek a pak milého Pepíčka praštíte lopatičkou. Pepíček se naštve a kopne vás do holeně – a to jsou vaše první reálné zkušenosti se světem. Když vás Pepíček kopl silně, budete v dospělosti asertivní, když slabě, tak budete „nasertivní“. J Samozřejmě, že zjednodušuji. Pepíček není žádný blbec a tak vám vysvětlí, že si bábovičku jen chtěl půjčit.

     Nicméně faktem je, že celý život budujete vztahy a nakonec stejně zjistíte, že představy vaše a představy těch druhých jsou zcela odlišné. Základní princip války! Člověk si buduje zázemí, na jaké má. Nemluvím o intelektuálnu, ale o empatii, tedy schopnosti se vcítit, pochopit lidskou společnost a její zákonitosti.

     „Hela, ta Karla je ale kráva!“, řeknete manželce. Ale ta je ovšem kamarádkou Karly a chodí s ní na plovárnu. Jenže to vy nevíte a průšvih je na světě. Je zcela jedno, zda Karla opravdu kráva je, ale podstatné je, jak ji vidí vaše manželka. Svěří se Karle a ta podnikne protiútok. Pak záleží jen na okolnostech a na vaší schopnosti vyjít, případně vyběhnout s Karlou. Daleko nejhorší je kontinuální budování vztahového sado-maso salonu, tedy partnerství s druhým, případně i prvním pohlavím. Vztah se většinou krásně zacyklí a vy najednou nesnášíte na sobě vlastnosti, které se vyjímaly ve vašem CV, jak perlový náhrdelník na krku Meryl Streep. Bojovnost se pak stává agresivitou, melancholie zženstilostí a samota spásou. Samota je ovšem velmi těžká disciplína a světový rekordman Robinson Crusoe se stal rekordmanem jen proto, že se přiznal k tomu, jak těžké je být sám. „Teda Pavlíno, ten Petr je normální bačkora. Včera jsem koupila lístek do kina a von říkal, že na sladáky nechodí. Není blbej?“ A i v tomto případě jste blbej, protože jste podcenil základní princip vztahové technologie. Nikdy nedávat důvod k útokům. Po útoku přichází samota, relativně krátkodobá, ale nepříjemná až bolestná.

     Ovšem – daleko nejhorší disciplína je vyjít sám se sebou. Už dávno jsem osobně tuto disciplínu vzdal, ale když se podívám do zrcadla a přehraji si sled denních myšlenek, najednou zjistím, že se opravdu nemám rád – protože jsem se ráno nenajedl, nepozdravil jsem pošťačku a hlavně jsem zase jen servilně přikyvoval debilním názorům kolegy, který plácal nesmysly. Jenže: kolega plácá často a mě nebaví reagovat na každou stupiditu! Samozřejmě, že příklad není aktuální a samozřejmě, že jsem měl včerejšek naprosto skvělý. Ráno jsem vyprávěl o úspěších Tomáše právě proto, aby on odpoledne vyprávěl o úspěších mých. Odpoledne jsem nakoupil, abych byl za pozorného a večer se cítil jako kretén  (přesto jsem sledoval infantilní stupiditu na nejsledovanějším programu). Opravdu nechápu některé drobnosti lidského života. Nerozumím herectví a dokonce ani principům milosrdných lží. Prostě si sedím na zastávce a autobusy odjíždějí... Lidé nastupují a někam míří. Celý život mne však zajímala cesta a ne cíl (je jen dětské přání, infantilní doplněk našeho vědomí). Cesta není nikdy cílem. Cesta není ani prostředkem. Cesta je nutností! Jako voda, jako potrava. Cesta je dlouhý oběd o pěti chodech a vy si ji musíte vychutnávat.Vždyť je to stejné, jak s orgasmem. Dosáhnete ho a máte chuť se schovat. Byl krásný, ale podivný smutek ukojeného samce vás najednou oddělí od reality.

     Potkal jsem nedávno kluka, který chtěl ovládat svůj dech. Prý stejně jako velryby – prostě zadržet dech vůlí. Nejspíš chtěl ten svůj fakt zastavit a dodýchat. Jak pošetilé… Nejhorším principem zabíjení je zabíjení sama sebe. Uvědomuju si ten pocit. Seděl jsem kdysi vedle svého otce, který se zastavil a nechtěl už jít nikdy a nikam. Zůstal sám a já to tehdy nepochopil. Pak umřel. Umřel sám a já vím, že tehdy už nerozuměl ani sám sobě. Proces zmoudření většinou končí v senilitě a lpění na nesmyslech. Nevím, jaký budu za padesát let, ale vím, že dnes jsem pochopil, že všechno mezi lidmi má smysl, svou iracionální logiku. Prohry, výhry, život i smrt.

     Až dnes přijdete domu, plesknete ratolest za poznámku v žákovské,  a sednete si ke každovečernímu programu, tak se pokuste o iracionální větu, krásnou, plnou emocí, která neublíží. Vlastně – proč čekat na večer, udělejte to hned, vždyť provázky našich životů jsou velmi tenké a křehké.

Radek Hromuško – Kostěj

linkuj.cz vybrali.sme.sk