Konzultoval jsem pak její nemoc s lékaři a po vyloučení možného genetického postižení potomků se nám narodily tři krásné zdravé děti… Nikdy mne nenapadlo rozvést se, protože když je Martina zdravá, je to ta nejlepší ženská na celém světě. Přiznávám, nepočítal jsem s tím, že pomyslný vůz manželství budu muset táhnout povětšinou sám a tak hodně brzy nastala doba, že  jsem byl donucen zabývat se (mimo „mužskou“ práci a zaměstnání)  i činnostmi, které jinak přísluší ženám – vaření, praní, zašívání, žehlení, hraní si s panenkami; povětšinou sám jsem naše děti učil poznávat svět. I některé Vánoce nebo silvestrovské půlnoci jsem zažil v osamění jen s těmi mrňaty a umíte si představit, jak smutno mi bylo. Ano, děti jsem nakonec vychoval prakticky sám, protože žena byla věčně na psychiatrii – pobyty tam trvaly několik měsíců (nejdelší pobyt v nemocnici trval dokonce rok) a těch ostatních dlouhých hospitalizací bylo nepočítaně, snad dvacet...
     Mnozí chlapi by tuhle situaci řešili alkoholem nebo rozvodem. Co se týká alkoholu, držím se pojetí, že pijeme, abychom se povznesli a nikoliv, abychom padli. Řešit něco alkoholem, to není můj styl. A taky tu byla otázka svědomí, zodpovědnosti i osobních pocitů – co by bylo s dětmi? kdo by se o ně postaral? to měly skončit v dětském domově? Aby toho nebylo málo, pro finanční zajištění chodu rodiny jsem musel dělat přesčasy, protože manželčin plně invalidní důchod byl neuvěřitelně malý a jeho výše rostla jen velmi pomalu.
     A tak šel čas, dnes jsou už děti dospělé, ve společné domácnosti už s námi nežijí a každý z nich mi nadělil jedno vnoučátko, nádherné děti…. jsou mi radostí a potěšením. Bohužel, naše životní kalvárie nemá konce. U žen po přechodu dochází k osteoporóze – řidnutí kostí se sklonem k samovolným zlomeninám. Tohle postihlo bohužel i mou ženu – utrpěla zlomeninu krčku stehenní kosti, při operaci dostala do nohy podpůrný kovový preparát a všechno vypadalo dobře – zase chodila normálně. Jenže začátkem minulého roku se situace vyhrotila, její stav se zhoršil a ona od té doby v depresích zůstává prakticky celodenně na lůžku.

     Ta její rezignace je úděsná, nesmírně mě to trápí. Jsme s manželkou oba vysokoškoláci, ale zatímco já se už dlouhá léta neustále snažím jakkoli vzdělávat, číst, sledovat dostupné informace, prostě zabývat se čímkoli – neustrnout - ona nejeví už naprosto o nic zájem. Postupem času jsme se tak jeden druhému začali vzdalovat a v současné době je ten rozdíl skoro propastný… Znovu vám však musím opakovat – nikdy bych ji neopustil.

Václav, Přerov

linkuj.cz vybrali.sme.sk