Odcházel jsem první den mého zaměstnání s policejním doprovodem. Co víc si může novinář přát. Usmíval jsem se na všechny strany. "Pánové co se děje?" Zeptal jsem se, sotva jsem nasedl do policejního auta. "Dozvíte se." Prohlásil dvojník Arnolda a cholerický prcek projížděl ulicemi jako Schumacher. Věděl jsem, že hysterie mi nepomůže a tak jsem myslel na alabastrovou kůži mé mladé milenky a těšil se na dny, které mi doba přinese. Možná jsem se usmíval jako infantilní debílek, ale jak mi ji ten velký praštil, přestal jsem se smát. "Co blázníte?" "Nic jen mi ujela ruka, promiňte." "Tak vy mi ji vypálíte a ještě se omlouváte. Nezbláznil jste se?" "S prasatama se nebavim."
     A diskuze ustala. Prcek se svalovcem mne provedli chodbami policejní stanice, až jsem nakonec skončil ve strohé kanceláři se zrcadlem. Věděl jsem, že oba dva stojí za ním a pozorují mne. Jen jsem nevěděl proč? Všechno bylo podezřelé a zvláštní. Na stěně tancovalo ranní slunce a já věděl, že mě čeká několik hodin čekání a pak ... uvidím. Po hodině přišla na mne celá sestava. Svalovec s cholerikem si při přivedl třetího. Intelektuála! Nosil brýle a pořád se přiblble usmíval. Intelektuál se posadil a ti dva zbývající se postavili do kompletní policejní sestavy. Musel jsem se začít zase usmívat. Levá a pravá koule stojí a intelektuál se na mě povadle usmívá.
    "Pane Kuneši, víte proč jste tady?" Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou. "Ale no tak, jsme mužský, ne?" Chlácholili mě. "Možná, ale pořád nevím, proč jsem tady a dokonce ani nevím, proč mě to vaše pravé varle v autě fackuje!" Upozornil jsem na policejní násilí při převozu. "To buďte rád, kdyby zatnul pěst, bylo by to horší," usmíval se inťoš.
     Svalovec stál v klidu a cholerik také přemýšlel. Byl jsem klidný a přemýšlel, co na mě vytáhnou. Zkušenost mi radila, že tentokrát to nebude trestní oznámení pro špatně napsaný článek.  Vlastně jsem jich v poslední době moc nenapsal. "No tak pánové, co se stalo?" Nevydržel jsem taktické mlčení. "Dobrá Pavle, co jste dělal dnes ráno?" Popsal jsem ráno a čekal. Intelektuál se podíval napravo i nalevo. Svalovec kývl, cholerik se tvářil jak hvězda amerických akčních trháků. Obrýlený důstojník otevřel desky a začal číst. "Mezi půl sedmou a sedmou mne můj bývalý manžel napadl v našem bytě. Kopal mne a pak surově znásilnil. Jak vyplývá z lékařské zprávy, tak mi zlomil dvě žebra a způsobil pohmožděniny na zádech a stehnech. Dále mi způsobil otevřenou ránu v obličeji, která mi byla chirurgicky ošetřena v nemocnici na Bulovce."
     Prohlédl jsem si kompletní penisoidní sestavu. Cholerický prcek si založil ruce na prsa, svalovec se usmál a intelektuál si zamyšleně sundal brýle. Bylo zle! Popírat pohlavní styk bylo nesmyslné, ale jak se mám bránit, sakra! "Pánové! Vypadám jako někdo, kdo by znásilnil vlastní ženu?" "To víte zdání klame, ale popravdě už jsem viděl větší inteligenty!" "Já mu jí fláknu a přizná se!" "Potůčku, nechte toho. Pan Kuneš si je vědom závažnosti situace." "Já mu jí fláknu a bude mu to ještě jasnější!"
      Seděl jsem a nevěřícně pozoroval přítomné policisty. Když řeknu pravdu, tak budu za blázna a když budu lhát, vykopu si hrob. Mlčel jsem, bylo to nejjednodušší. Petra se mi jednoduše pomstila. Nemohl jsem popřít pohlavní styk a tudíž bylo jasné, že jsem vinný. Jenže, jak si způsobila zranění? Byla blázen, stoprocentní blázen. "Pánové bez právníka nepromluvím!"
     Někdo zaťukal na dveře. Intelektuál otevřel a vyšel ven. Svalovec mě pozoroval, tak jak upír sleduje svoji oběť. "Mlátit ženský a znásilňovat, to se ti líbí? No však si užiješ v base, debile..."
"Vy máte nějaké zkušenosti – už jste tam byl?" "Karle nech ho. Šéf říkal, že ho máme nechat."
Proběhlo pět minut a vešel chlápek v obleku. "Dobrý den jsem doktor Dostál a pan Kuneš je mým klientem." Dvojka podivných týpků vystřelila ven a právník mi vysvětlil, že je tady z vydavatelství, které zastupuje. Oznámil mi, že není odborník na trestní právo. Tudíž si mě převezme jeho kolega, ale že mám volat na poslední volané číslo na jeho mobilu a posadil se. Vytočil jsem číslo.
"Haló, tady je Petra."
"Pavel."
"Tak už tě mají?"
"Petro, proboha!" Ztratil jsem slova. Najednou jsem cítil, jak mi stoupá tlak.
"Ale no tak, Pavlíku. Buď pragmatik. Hodně si mě zklamal a na dělání ostudy jsem kabrňák… Volala jsem i k vám do práce. Neměl si mě tolik ponížit!"
"Petro, ... Bestie!" Opravdu se mi zatmělo před očina a svět se se mnou zatočil. Cítil jsem jak padám do hloubky a přitom myslím na ženský.

(Pokračování zas příště J)  Radek Hromuško — Kostěj

linkuj.cz vybrali.sme.sk