Jak to totiž v některých případech chodívá, lidé se snaží na netu představit sebe tomu druhému v lepším světle a udávají o sobě nadnesené informace co do osobního vzhledu i povahových vlastností. To ale nebyl náš případ, oba máme příliš svázané ruce a dobře víme, jaké životní karty držíme v ruce. Spíše šlo to vylití svého srdíčka někomu nezainteresovanému, koho nikdy neuvidíme a kdo se může stát nejen zpovědníkem, ale i rádcem. Psali jsme si bezelstně o svých životech, bez jakýchkoliv postranních úmyslů. Žiju celý život v poměrně velkém městě a ona kdesi daleko, v zapadlé vesnici. Je jí necelých 28 let (já mám skoro 46), má 2 děti (8 + 6) a i ona podobně jako já táhne ten vůz manželství povětšinou sama. Muž jí dává pouhých pár korun měsíčně, ostatní propije v hospodě, odkud se DENNĚ vracívá nejdřív o půlnoci.

     Stát se něco podobného u nás ve městě více než 1 – 2 krát týdně, měl by manžel ve většině případů kufr přede dveřmi. Ono na venkově se ale zřejmě žije jinak. Jenže, podobně jako já, i ona má ruce pevně svázané a se dvěma dětmi nemůže nad zásadní životní změnou uvažovat. I domek, ve kterém bydlí, je totiž manželových rodičů. Navíc si jaksi zvykla a způsob svého života nepovažuje za nijak zvlášť ponižující. Stálá nepřítomnost manžela jí spíše vyhovuje, do jisté míry i brání vzniku stereotypu. Satisfakcí je jí vlastně jistý druh osobní svobody .
     A tak jsme si o sobě psali své životní příběhy i názory na život a svět. Anonymita netu rozvazuje lidem ústa a my se navzájem jeden druhému svěřovali i s takovými důvěrnými myšlenkami, které bychom nikde nevyslovili nahlas. Jen pro tvou představu: objem našich mailů a chatu zabírá přes 700 stran A4. Nikdo z nás dvou neměl důvod něco tajit, žádné setkání jsme přece nikdy neplánovali. A tak jsme se jeden o druhém postupně dozvěděli všechno. Došli jsme ve všem k neuvěřitelné shodě názorů. Když jsme se dostali na soukromý chat, dokázal jeden z nás kdykoliv dokončit větu, kterou ten druhý načal, mockrát jsme ve stejnou vteřinu házeli na sklo stejná slova i stejné myšlenky.

     Nejsou to slepé růžové brýle a na horoskopy nevěřím. Ale když jsem si sjel na compu naše biorytmy, ve 20 parametrech z 21 možných se shodujeme a to je dost výmluvné číslo, potvrzující má slova. Oba jsme tak osudovou náhodou našli toho, koho jsme hledali celý život. Některé chaty se protáhly i na délku 6 hodin a pořád si máme co říci. Došlo i k virtuálním něžnostem, ke slovům, která konejší srdce, hladí duši a dělají ze společných nocí let ke hvězdám. Našel jsem někoho, po kom jsem toužil celý život.
     Setkali jsme se jednou a o tom dni bych mohl napsat knihu. Ona přijela zdaleka – měla něco úředního vyřídit. Na nádraží jsme se poznali jen podle popisu oblečení, ale jako bychom se znali celý život. Stačilo, aby jeden z nás jen otevřel ústa a druhý věděl, co chce říci. V ten den svítilo nad snad tisíc sluncí, narostla nám křídla a nad mou postelí tryskaly při nádherném milování miliony ohňostrojů. Nejsem žádný svatoušek, mám za sebou leccos, ale tak překrásnou souhru těl i duší jsem nikdy v životě nezažil. Ale ona pak musela odjet do svého života, za svými  dětmi. Její pocity i láska jsou stejné, to nemusím dodávat. A oběma nám zůstala jen zoufalá beznaděj…

     Pro nás není rada… Jen mi, prosím, neříkej, že se řítím do propasti, to vím. A stejně tak vím, jaké osudové karty držím v ruce. Jen jsem je nedokázal položit na stůl a odejít. Mám takové životní krédo: v životě není těžké sebrat se a jít, ale sebrat se a zůstat.

Václav, Přerov

linkuj.cz vybrali.sme.sk