Metro mi ujelo pred nosem a dalsi az za 12 minut. Tak jsem koukala po peronu, co na mne ceka a krom asi tri relativne normalne vypadajicich lidi to tam bylo samej cernoch (ovšem vubec ne studenti, ci pracujici lid), pak vyrostci v kapucich (cirka mezi 11-13lety), koukajici jak hyeny ostrizim zrakem, co by – kde by a nez jsem se nadala, byl u mne nejakej vychrtlej, silene vypadajici cernoch kolem tezko rici, snad 25 let, ruku mel ovazanou starym smudlavym obvazem a pres to prosakujici krev. Bylo videt, ze je uplne pod drogama, at mu pry dam prosim penize, ze je HIV pozitivni a potrebuje na jidlo. Jenze ja jak na potvoru mela prachy v ruksaku a vedela jsem, ze jestli pred tema vsema divnejma lidma vyndam penezenku, jsem totalne v pruseru – ze pak po mne pujdou jak po medu, tak jsem se nejprve aspon snazila delat, ze ho nevidim a neslysim.

     Pak sel k dalsim zenam, co tam staly a kdyz to nepomohlo ani u nich, zacal si odmotavat ty obvazy, vypadalo to priserne, jak to tam roztahoval…. a znovu sel ke mne a zacal mi ukazovat od injekci krvave a zhnisane rany a zas ta sama pisnicka, ja uz jen trnula, aby na mne nejak nesahal, a jestli fakt mel – jakoze asi zcela urcite mel – AIDS, byla bych pri obrane pekne v haji… Nesmirne jsem se bala..  Kdyz dorazilo metro, tak uz tu bylo vic lidi, ale jakejch – strasne! Za mne si sedla nejaka  totálně ozrala baba a celou cestu s nekym telefonovala mobilem, ze jestli ji neda nejaky prachy, budu muset zas jit krast atd., no me staly vlasy na hlave! Sedla jsem si na volnou ctyrku a kdyz na Spittelau skoro vsecko vystoupilo, zustala jsem v tom vagonu metra jen ja, ta opila zenska a par zfetovaných cernochu, pak jeden velice nechutnej – agresivni a ozralej a to uz mi zacalo bejt uzko. Nektery po mne furt pokukovali a hovorili na mne. V na zemi ve vagonu byl rozlitej nejakej spiritus, takze to tam smrdelo jak v nejhorsi spelunce.  

     Další stanici pristoupila  nejaka holcina, tak mozna 20, bylo videt, ze je utahana jak hrom, sedla do koutku a hned usnula. Na konecne vystupuji a koukam, ze mlada chrni a ti vandraci jdou pres vagon rovnou k ni. Tak jsem k ni vylitla a budim ji. Ta vam byla stastna jak blecha a dekovala se, ze je po sluzbe uplne znicena… No ale ta banda – oni sli za mnou pak az k tramvaji, tak si rikam, fajn, devce, prekazila jsi jim blond kseft, ted ti to sectou, nastesti potkali cestou dalsi  partu a asi meli neco stavnatejsiho na starosti, takze mne nakonec nechali díkybohu bejt. Tramvaj jela az po pulnoci, ale na stanici bylo az na par typku vsechno ok. 

     A uplne nakonec: kdyz tak jdu podel hlavni, uz domu od tramvaje,  stoji u auta na chodniku takovej docela slusnej pan a jak jdu kolem, tak najednou na mne: „Haj, nechces si ke mne nastoupit?“ Tak jsem ho naprosto ignorovala a domu dosla za neustaleho ohlizeni se. Oddechla jsem si az doma za dverma a bylo mi z toho vseho hlavne silene – uplne jsem byla mimo…

     Muzikovi jsem rekla, ze kvuli par sprdlikum se nenecham priste takhle vydesit, ze bud pro mne priste prijede, ci odmitnu to ohlidani, ze todle nemam zapotrebi! Takze ted zurim a to predevsim na sebe, ze jsem se ja vul do tohodle za tech par supu vubec nechala navlici… Ještě dneska jsem ze vseho silene vydesena…  

Evelyna, Wien, Austria        

linkuj.cz vybrali.sme.sk