Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

Nicméně, jak plynou dny další, stávají se vlastně hodinami k studiu o tom, že všechno špatné je na něco dobré a že pokud nejde zrovna o život, jde vlastně o nic. Ono se to sice říká jinak a přesněji, ale vynechám záměrné sprostá slova, jen si to, kudlanky, dosaďte samy. Možná jde jen o pár dobrých zkušeností pro zítřek a třeba také o tom, že právě na základě oněch denních událostí se něčí život změní a věřím, že jen k lepšímu. Jen hlupák se nepoučí z chyb, byť chyb jiných. Nechte se tedy ode mne pozvat do mého smolného dne. <?xml:namespace prefix = o ns = "urn:schemas-microsoft-com:office:office" />

Je pátek, ne, nebojte se, není 13-tého, ale i tak bude den stát za to. Vyjíždíme z Vídně směrem Praha. Vzhledem ke spoustě naplánovaných termínů chceme vyrazit nejpozdějí před sedmou ranní z garáže. Vypadá to na slunečný den, nicméně je ještě chladno, typuji tak 2 stupně. Všechny kufry, tašky, taštičky, dárky a ostatní putuje do auta a my nastarujeme a ...nic. Baterie stávkuje. A stávkuje zřejmě i ARBÖ. Vzdáleni svou servisní stanicí od nás maximálně 5 minut, doráží s velkou slávou až po 40 minutách. Přesně v momentě, kdy se nám ranní chladno už dostává pod kůži. Podařený  zásah, rychlý start a jedem. Tentokrát pro změnu směr Forstinger. Nechť se profíci baterii podívají rychle na zoubek. Milá firma má ale až od půl deváté. Vzhledem k tomu, že je již 8, obrníme se trpělivostí a vyčkáváme. Ouha – technik, který u nás hledá v autě motor a baterii, se slovy, že u každého auta je to jinak, nás dostává. On a jeho kolega se usnesou na tom, že se děje něco se světly a to že ubírá energii baterii. Jak nádherná diagnoza a co dál, pane, doktrore. Skalpel, prosím. Stejně však nemají na naše auto ten správný měřič, tak to vzdáváme a ujíždíme dál směrem ku Praze, snad to nějak dopadne.

Na hranicích žádná kolona aut, jen hromada tiráků, super a jede se dál. Ouvej, co nás to zastavuje za Mikulovem za zeleného panáčka. O jé, žádný stopař. „Jedem dál, pane řidiči, zařaďte si do kopečku, tam už čekají další pánové“. Ouvej, že na křižovatce byla šedesátka a my měli 75, ouvej. „Tak to máme 15 deka navíc a je to za 500.“ Ale zase na druhé straně, takového milého policistu, jenž nám poté přeje šťastnou cestu a usmívá se, skoro omluvně, jsme ještě nepotkali. Mimochodem se nám svěří, že má zcela zmrzlé prsty a je celý prokřehlý, neboť se na akci špatně oblékli a tady nahoře to tak fučí! Tak co vy na něj. Člověk se snad ani nemůže zlobit a když tak, tak jen na sebe.

S notným zpožděním a značně hladoví dojíždíme do bytu v Praze.  Rychle vybalit,  najíst se, posbírat dokumenty a doklady k jednáním a jede se dál. Ouha, spěchat se nemá a když tak, tak jen šikovně. Manželovy boty vyzuty a odstaveny šikovně  mezi dveřmi, se mi zamotají mezi nohy a já se hroutím dle zákona zemské přitažlivosti k zemi. O je,  bolest ukrutná, nožka se v návrtu celá převrátila a nenechá mne snad minutu na pochybách, že tohle se jí tedy nelíbí. Kohoutek začíná běžet slepičce pro vodu. Jako hrdinka v románech pobíhám statečně mezi lékárnami a jednáními.  Večer je po legraci, nemohu sundat ani botu, jak si ta mrška kotník natekl. Ouvej, kam s ní. Nastává sobota, nádherný den zvoucí k procházce po Starém městě a já místo toho putuji směr chirurgie v Krči. Zaplatím si rentgen, zaplatím si ošetření, ale nožka zlomená není. Za tu jistotu to stálo. „A paní, nožky nahoru a ať vás manžel opatruje.“ Manžela posílám po obědě samotného do centra a já budu tlachat se svými pozvanými kamarádkami. Čas od času miluji takové tlachání při kafíčku a nezdravých dortících a pravidelně nesnáším tlachání u kafe, kam musím. Ztráta času a i ta se v životě počítá. Kolik promrhaným hodin a dnů. Kam poslat účet. Pane vrchní,platím. Jasně prokazatelné omezení rovnodennosti a vlastní rovnováhy.  Balanc na kolečkách a poslepu.

V neděli odjíždíme k  mé dlouholeté a nejlepší kamarádce. Na prstech ruky mohu spočítat lidi, za které dám krk a oni ho dají za mne. Svůj vlastní. Patří k nim. Leč alkohol a jeho odrážející se etiketa v dlaních jejího manžela denně ho konzumující, nám připraví večer takovou scénu, na kterou se nikdy nezapomíná. Divadlo, kam se nikdo dobrovolně nedostaví a nutně jde do konkursu. Sprostá slova a urážky se odráží od bílého stropu a padají jako střípky skla doprostřed duší. Řežou a způsobí rány. Zda i ony k něčemu budou, ukáže čas.

Čas léčí, odnáší věci v dál a přináší nové, možná lepší. Karty nelžou a ty říkají, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Nemám ráda hromadná setkání, nemám ráda lidi, co již dávno zapadli za hranici míry alkoholu a nemohou ven, nemám ráda slabochy, co si takto léčí své komplexy, možná žaly. Rudá barva pro býka, aréna a ti, co umí a chtějí bojovat.

Ve Znojmě jsem poprvé objednána k místnímu zubaři. Ceny pro normální lidi a ne půčka za hranicemi všedních dnů. „Paničko, tuhle rozdělanou sedmičku bych vyrval, stejně je tam nanic a furt se to bude opravovat. Nahoře bych možná udělal korunku a jinak dobré“. Ouha, rvát zub, tak rychle pryč. Sem nikdy více. Excalibur mezi hranicemi čeká, s ním milá paní zubařka a den se vyjasní.

Tak jako každý den vyjde slunce, tak se i každý večer setmí a nastane noc. Koloběh života a koloběh přírody. Jen na rozdíl od nás, ona tu zůstane. Zbude tu však tento článek a mnohé jiné, uložené v archívu, časem zažloutlé a čekající. Spící a spokojené. Pokud jste totiž dočetli až sem, splnil článek svůj účel. Každý má své představy, každý má svůj sen a cíl.  Všichni by ho chtěli – štěstí – ale jen málokomu se podaří ho spatřit. Někdo ho nepotká celý život. Ale co na tom, pokud se zítra ráno probudím, jsem tady a mám další den před sebou. Nová setkání, nové přátele. Nové boje, možná vítězství a možné prohry. Přeji vám ještě mnoho takových rán a krásná usínání.

Iva Hollmullerová

linkuj.cz vybrali.sme.sk