Jenže, můj Martin je hodně vytížený, pracuje “od vidim do nevidim“ a v době volna ještě podniká, přitom všem opravuje dům, který si vzal na hypotéku. Takže se otáčí, aby měl vůbec z čeho žít. Obdivuji, že to zvládá a snažím se mu jakkoli vyjít vstříc a pomáhám jak se dá. Jezdím za ním každý víkend, pomáhám s podnikáním, čekám až přijde z práce a jedu za ním k jeho rodičům a ráno vstávám a odjíždím s ním, když jede do práce. To všechno proto, aby jsme byli aspoň jen chvíli spolu. Najednou však asi všechno co udělám, je špatně. Nemáme na sebe vůbec čas a poslední dobou mi
přijde, že se už o náš vztah snažím jen já. Nikdy neudělá nic co nechce on, žádný kompromis, nic. Myslím, že u něj stojím až na posledním místě. Pobavit se jde radši s někým jiným (když už má čas). Já si vezmu dovolenou, abychom mohli být spolu a Martin mi řekne, ať nejezdím, že jde někam s kamarády (údajně)...

Dostávám se k mému dalšímu problému, hrozně žárlím. Navíc jsem se dověděla, že pozval „bývalou“ na oběd. Přitom mě nepozve nikdy nikam… Když to probíráme, řekne, že mě má moc rád, že si váží toho, co pro něj dělám, ale že mu stále jen něco vyčítám a že mu musím věřit, že by mě nikdy nepodvedl, že se mnou chce žít, atd. atd. , že musíme to kruté období vydržet.

Poraď prosím, co dělat, já už nevím, jak dál. Nikolka

ODPOVĚĎ:

     Nikolko, tak ti povím, že ty máš na chození a žítí „s chlapama“ špatnej návod… Všechno to je obsaženo už v prvním v odstavci, kde píšeš: „Obdivuji, že to zvládá…“ Ano, ty se snažíš, totálně se snažíš (přímo ho tou snahou být spolu obléváš, pro něj přímo dusíš) Já vím, jste spolu málo, ale tvůj Martin je především sobec. Nemyslím to teď zrovna zle, on může být pochopitelně hodný i na ostatní, ale jen tehdy, když se mu právě chce, když to baví i jeho. Prostě – dělá jen to, co chce on…Ty si vezmeš dovolenou atd. – kdežto on s tebou nejde nikam ani ve svém, byť miniaturním, volnu… Tohle všechno okamžitě změň!!!

• Stále, takřka do onoho slavného „zblbnutí“ tu opakuji: Holky, nedebatujte s klukama o „problémech“… Tím se dosáhne přesnej opak… Ano, my ženský jsme už tak udělaný, že bychom si všechno chtěly vysvětlit, vyříkat, ale u mužskejch je to absolutně jiný.

     Neměň své chování, ale nehazarduj tak svým časem a sama sebou. Musíš se umět ocenit, nedávat se zadarmo… Hele, tenhle chlap je z těch „praktickejch“, takže jistě ocení, když mu pomáháš s podnikáním. Takže teď tě navedu na první „podraz“ – prostě, až budeš zase něco důležitého mít pro něj zařídit, něco, s čím počítá, že bude na tobě, tak mu řekneš, že to – bohužel – tentokrát nezvládneš, že musíš … cokoliv jiného…(pochopitelně mu to řekni včas, abys ho zase nijak nepoškodila, aby měl možnost to udělat sám…)

     Nediv se, že tě nikam nezve, když tě má v každou možnou chvíli u sebe… Nemá co lovit, má tě jistou jak rybičku v akvárku… Já vím, ty bys s ním chtěla stále být, je to přirozené, ale – bohužel, ty o to stojíš víc, než on. A tím, že se na něm stáváš závislou, stáváš se i jemu podřízenou. Neboj, klidně jeden víkend nepřijeď – už předem v týdnu si zařiď, že ho budeš mít „nabitý programem“ u vás, tam, kde bydlíš. To mu však zavolej třebas až v pátek odpoledne nebo večer… Staň se trochu vzácná, vždyť když bude chtít, může na chvilku přeci zajet za tebou… Já vím, ty se bojíš, že on by nepřijel, viď. Bohužel – strach je poloviční ztráta –  to říkala už moje babička. Když si nejsi mužským jista už teď – alespoň trochu – tak jak si jím chceš být jista, až bys třeba byla vdaná, maminka nějakého malého uplakánka, zašitá s ním v domácnosti?

     Další, co si musíš uvědomit: ty pro něj děláš to a to – co on pro tebe? Ve všem by měla být trochu úměra… ty se mu dáváš komplet celá, on ti jen dovoluje, abys se občas účastnila… Asi jsem dost tvrdá, ale musíš si tohle uvědomit včas. Stále ještě máš možnost uvést vše na správnou míru…

Je to všechno o tvém sebevědomí. Ty sis prostě narvala do svý hlavičky, že máš na mužský smůlu, a tak se chováš tak, že ani není divu, že se k tobě pak chovají tak, jak se chovají..

Hele, zpětně si doma prober vaše předchozí setkání, na kterýkoliv si vzpomeneš: kdo co dělal, kdo co říkal – a především, kdo co dirigoval, organizoval… Ne neříkám, že vztah je o absolutní rovnoprávnosti, každou chvíli může být někdo jiný „ten vedoucí“, ale měla bys být za to, co děláš,  alespoň oceněna… A neboj se mu např. říct: to je fajn, tak podívej – teď já ti pomůžu s tímhle a pak můžeme jít někam na večeři, co ty na to? Kdyby se cukal, tak alespoň budeš vědět, na čem jsi – že práci od tebe to ano, ale … Opravdu – neboj se – ať se dozvíš, co se dozvíš, lépe je to vědět včas! Nikolko, určitě se mi ozvi, ano? Daniela

poradna@kudlanka.cz 

linkuj.cz vybrali.sme.sk