Bohužel, můj tatínek, kterému je 74 let, je naprosto nesamostatný – prostě takový "slon v porcelánu" – naprosto nic neumí a neví. Sestra je rozvedená, pracovala v bance. Pracovní dobu má až do večera.

     Jablko sváru je v tom, že ona nemá tolik času pro rodiče jako já. Můj manžel naprosto odmítá, abych se o rodiče starala sama, že mám sestru. Já ho chápu, ale situace je taková, že sestra bude mít neustále životní problémy – teď dokonce ztratila i práci. Má barák, syna, který žije v Německu a ještě jednoho, který zatím studuje.Má sice "přítele i ne". Víte, je to dobrá dcera, ale také trochu nepraktická (po tatínkovi). Já jsem zase až moc praktická. Tedy, předpokládá se a to naprosto správně, že domácnost rodičů převezmu já.

     Manžel s tím nesouhlasí a to i za cenu, že bych od rodičů dostala jakési finanční vyrovnání navíc. Rodiče nás celý život finančně podporovali i sestru. My máme také 2 syny – 27 a 22 let a barák. Navíc, manžel se také nechová ke mně úplně dobře… Například: když se ho zeptám, co doma dělal, nebo kde byl tak dlouho, tak je oheň na střeše. Není s ním možná domluva. On říká, že "na blbou otázku, blbá odpověď". Přitom mockrát jsem mu říkala, že se ho přece mohu zeptat na všechno, že na tom nic není. Já sama mu odpovídám na všechno a nijak mě to neobtěžuje, naopak jsem ráda, že má  zájem o mě a mou práci, vždyť je to přece normální! Vím, asi je to jen drobnost, ale věřte mi, že mě to nesmírně mrzí a odcizuje mě to od něho.Člověk se uzavírá do sebe s pocitem, že nemá adekvátního partnera. Mě to trápí, protože tyto „drobné“ věci – a není jich málo – mi už dlouho otravují život. Už bych s ním ani nějak nechtěla být… Chtěla bych se raději odstěhovat k rodičům, protože by nám to nejspíš prospělo. Nevím, jestli jsem to napsala výstižně. Je to jen v kostce. Děkuji a zdravím, Irena.

ODPOVĚĎ:

     Milá Irenko, mohu ti hned spatra vyjmenovat několik dalších svých kamarádek, které jsou na tom podobně, jako ty…  Chytré, snaživé, pracovité, snaží se všechno vyřešit, pomoci, udělat, zařídit… A jak to s nimi dopadá? Nakonec dělají opravdu za všechny všechno - a vděk? Ani se neptej… Ostatně – je to prostě všechno stejné…

     S tvým manželem je to podle známého přísloví: Starého psa novým kouskům nenaučíš. On si, bohužel, zvykl, že od tebe má dokonalý servis a že jsi jeho (nejspíš až hulvátské) chování dlouho tolerovala. Prostě – on ti odsekne a ty „pro klid v rodině“ se zas tak moc nebouříš… Je tedy po jeho. Nyní má strach, že by snad mohl být „škodný“, že bys se nevěnovala tolik vaší domácnosti, když by ses starala o rodiče. Že by měl být milejší? Chovat se líp a třebas ti i pomoci? To je asi tak pravděpodobné, jako že příští týden poletíš na Mars… Prostě – takhle už je naučený a jen tak se nezmění. Je tedy absolutně všechno na tobě a doporučuju ti, aby se také podle toho zařídila.

     Víš, musíš se naučit být alespoň trošinku „sobecká“. Myslet na sebe a svůj život, nejen na ty druhé. Rozmysli si všechno, co je potřebné, seřaď si priority a podle toho se zařiď. Nevím, neznám to u vás, takže ti dávám jen takový nápad – záleží na tobě, jak to uděláš opravdu:

• Psala jsi, že rodiče vás celý život podporovali. Panebože, teď, když jsou v špatné situaci, potřebují pomoc, tak si opravdu zaslouží, abyste jim to nějak vraceli, to je zcela v pořádku – a minimálně slušnost (i když se to už moc – bohužel – dnes „nenosí“). Tak se o to trochu podělte všichni dohromady – nejen ty …  Víš, myslím tím, stanovit si víceméně přesný rozpis, kdo jak k rodičům půjde. Když to počítám, je vás na to pět – ty, tvoji dva synové, sestra a jeden její syn. Páni kluci by měli alespoň jednou za měsíc každý se dejme tomu na hodinku u nich ukázat, popovídat si s nimi. Ta hodinka je nezabije a pro dědu s babičkou to bude nesmírně psychický povzbuzení…  Tvoje sestra by mohla přeci jen něco zařídit – dejme tomu minimálně jednou za týden by mohla – zvláště nyní, když je bez práce – obstarat nákup, vyprání, uvařit nějaké jídlo – atd. tedy,  jak se vy dvě domluvíte. Já vím, většina práce asi zůstane na tobě, ale nebude to všechna práce! Tatínka pak „naprogramuj“ a pomalu vycvič na nějaké ty „základní“ úkony…Neboj, časem se také něco naučí  zvládnout... Nedovol mu, aby se sesypal. Když bude mít i sebemenší "povinnosti", pomůže mu to :-))). 
  
• A ohledně tvého manžela: Neboj se už žádných jeho „hloupých řečí“. Ale: jednej, nebav se s ním, nediskutuj. Tedy: jednej tak, jak bys uznala za vhodné, že je nejlepší. Rozhodně však tak, jako kdybys byla jen ty sama, se syny. Když pak řekne, proč jsi mu to neřekla, nebo se ho nezeptala, tak mu s milým úsměvem odpověz: „vždycky jsi říkal – "na blbou otázku, blbá odpověď". A moje otázky byly podle tebe doposud jen blbý – tak co bych se tě tedy ptala?“
  
• Především se ho neboj! Doprčic, ženská, jsi už dost stará, abys věděla, co máš dělat! On kolem sebe jen „seká“, protože se bojí, aby nepřišel o pohodlíčko, kterým jsi ho do teď obalovala!!! Věřím, že po nějakém tom prvním remcání se zalekne a dá ti pokoj – rozhodně – ty nikam neutíkej!!!

Rozhodně se ozvi, moc pozdravů, daniela – P.S. Uvědomuješ si, že tvoje poslední věty poněkud "ruší" ten úvod o spokojeném manželství? :-)))

poradna@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk