Přikývla a vyťukala číslo na telefonu. „Karolíno, ano, je tady pan Kuneš a prý nastupuje.“ Slyšel jsem jasně tirády kolegyně Karolíny z telefonního sluchátka. Recepční to zvládala s ledovým chladem.

„Tak se posaďte, paní personální ředitelka  si vás vyzvedne.“ Posadil jsem se do sedačky, kde jsem včera seděl jako neúspěšný adept na práci v redakci a usmíval jsem se. Pozitivně, ale jen sám pro sebe. Doba z nás dělá outsidera. Vlastně jde jen o vlastní pocit. Když máte pocit, že by měla Julia Roberts plakat, že vás nepotkala, tak na většinu ženských působíte stejně. Celý svět vám věří, že hollywoodská hvězda vedle vás chybí.

     Petra je blázen. Myslel jsem na ni i teď. Ano, ráno jsem se zachoval doslova odporně, ale v dané situaci jsem nic jiného ani udělat nemohl. Petřin styl ovládání chlapa byl podivně zvrhlý. Nejdřív koketní oči, pak opíjení sexem a ve finále typické bačkorství s postupnou likvidací. Pokud někde existuje Vysoká škola na likvidaci mužského sebevědomí, tak Petra by měla být ředitelkou! Uvědomil jsem si, že Petra se rozhodla mne ve spánku znásilnit jen pro svůj vlastní pocit nejistoty. Věděla, že mě probudí a měla strach, že se v noci událo něco zásadního. Nikdy nic nevzdávala, všechno brala jen jako prostředek k zajištění svých zájmů. Dokonce i rozvod byl pro ní naprostá pohoda. Když jsem odcházel od soudu, tak mi tiše houkla do ucha: „A teď majetek, brouku...“

    „Pavel Kuneš?“ Nade mnou stála personalistka, která musela ještě minulý měsíc dělat modelku pro Cosmopolitan. „Ano.“ Můj nenucený úsměv, který okouzlil Kláru zabral i teď. Petra ho samozřejmě nesnášela. Zvedl jsem se a následoval držitelku titulu Miss personalistka. „Jak vy to děláte?“ „Co myslíte?“ „Jste opravdu hubený.“ „Geny a hlavně, mladá paní, nežeru!“ Cosmo girl se rozchechtala jako dlaždič, až se rukou musela opřít o parapet okna. Ukázala mi obrubu svých tang a nádherná záda. Pak že každý chlap je sexista. Když se před vámi rozvlní postava krásné ženy, tak je těžké udržet oči v přímém směru. Jediné řešení by bylo stát se homosexuálem.

     „Teda Klára mi říkala, že jste vtipný, ale tohle mi nedělejte, já se pak chechtám celý den.“ „Tak to vám stačí málo! Nejlepší vtipy vyprávím od desáté večer.“ „Teda Pavle, smím vám říkat Pavle?“

„Jen prosím vás nezdrobňujte!“ „Já vím, to až po desáté!“ Raději jsem se otočil ke dveřím na WC a obrátil oči v sloup. Byla to slepice. Evidentní, jasná, nic nepředstírající slepice. „Nemůžu si vás napsat do pořadníku. Dneska mám Průšovou, zítra Kobzanovou a v pátek Pavla Vítka.“ Zamrkala jak panenka Barbie a udiveně se mě zeptala na Vítka. Jestli je prý tak roztomilý i v realu, což jsem jí odkýval a pak mne mlčky odvedla do kanceláře ředitele vydavatelství. Věděl jsem co mě čeká. Ředitel Novotný bude na mě dělat budliky budliky a ode mne je očekáváno, že odkývu jeho pojetí světa a vezmu ho za své. Vždycky jsem měl problém s přejímáním cizích myšlenek a cizích světů. Jsem lev a ještě k tomu hrdý lev. Bojovný lev.

     „Tak Pavle a můžete dál.“ Prohlásila obdivovatelka Pavla Vítka a odešla. Vešel jsem do veliké kanceláře ředitele. Ta musela být jen o malinko menší než sebevědomí jejího obyvatele. Na konci poradního bulváru stál ředitelský stůl s velikou kamennou deskou a za ní seděl Kája. Ani se na mě nepodíval a tak jsem si sedl po jeho pravé ruce. Odložil jsem tašku vedle židle a ruce jsem položil na skleněnou desku stolu. Hrál se mnou tu hloupou manažerskou hru: Kdo první promluví, prohraje a já dnes měl chuť na vítězství. Uběhlo deset minut a Karel ťukal do klávesnice v naprostém klidu. Je to profesionál!

     Za oknem tancovaly sluneční paprsky a vytvářely světelné dálnice. Miloval jsem pohled z klidných kanceláří. Však jsem většinu porad přežil jen díky pohledům z okna. Kolegové si kolem mne dávali do kupy své zbabrané kariéry a já se díval na parkoviště, kde se každé ráno snažila zaparkovat jedna zelená škodovka. Do dneška se musím smát tomu, že jsem jejího majitele viděl až po půl roce vysedat z té staré plechovky. Byl to důchodce v nádherném brežněvovském klobouku. „Tak vás tady vítám.“

Prohrál! Vedu 1:0. „Děkuji.“ Podal mi ruku a já ji přijal. V noci jsem tak jistě nevypadal a on zase teď nevypada na chlapa s vysportovaným tělem. Věci se mění. Pomalu a průběžně.

     „Klára mi volala, že neví, jestli přijdete.“ „Ano, měl jsem pochybnosti.“ „To z nás dělá chlapy.“ „V každém případě nastupuji a mám chuť měnit svět.“ „Tak to jste na správném místě.“

Usmál jsem se a Karel mi úsměv oplatil. Bylo mezi námi skoro jasno. „Ještě dovolte jednu mimopracovní poznámku Karle.“ Zřetelně jsem viděl zaškubnutí ramenem. Lekl se! „Ano, Pavle.“ Přistoupil na hru na jména. Už vedu 2:0. „Není mezi námi velký rozdíl. Takže budu upřimný. Kláru mám rád, ale tady jsem kvůli práci a své osobní věci budu řešit sám! Chápete.“

     Seděl a nehnutě pozoroval dlouhý skleněný konferenční stůl. Bylo vidět, jak mu mráčky myšlenek proplouvají hlavou. Mlčel. „Nenechám se ovládat, Karle!“ Prohodil jsem pomocnou větu v daleko příjemnějším zabarvení. „Já vím, Pavle. Já vás chtěl získat už dávno. Vážím si vás, takže je mezi námi jasno!“ Zvedl se, obešel stůl a nevypílil mi jí. Podal mi ruku a vrátil na své generálské místo. Generálové se cítívají nejbezpečněji jen na svém stanovišti.

     V sekretariátu se mě ujala mladá sekretářka. Generál měl dobrý vkus. Nebyla krásná, ale příjemná a vypadala, že bude i pracovitá. Úplný opak úžasné Cosmo girl z personalistiky. Zastavila před jednou z kanceláří a otevřela mi dveře. „Vaše kancelář, pane Kuneši. Mělo by tam být všechno. Heslo na počítač máte na stole. Nechala jsem vám tam i mobilní telefon a klíčky od služebního auta. Vaše asistentka nastoupí až zítra, tak to snad vydržíte jeden den bez ní. Kdybyste cokoliv potřeboval, tak mám linku 133.“  Přikývl jsem a nechal ji odejít.

     Vešel jsem do svého království a posadil se za další veliký stůl. Všude bylo krásně uklizeno. Uvědomil jsem si, že to tak dlouho nevydrží. Za pár dní tu budou kupy papírů. Všude! Na stolech, na parapetech i na zemi se budou válet obtahy, návrhy, texty, fotky i dopisy od čtenářů. Bylo mi příjemně a tak jsem si vzpomněl na Kláru. Pořád jsem cítil její vůni a chuť jejího těla. Přitahovala mě, i když jsem ji znal jen pár hodin. Opřel jsem se a ruce jsem si složil za hlavu. V duchu jsem si představoval, jak vpluje do místnosti se svou bojovností a já jí obejmu. Chtěl jsem ji mít! Už nikdy jak přiblblá bačkora, ale jako chlap. Jako lovec, protože já jsem lovec. Ženská je tím krásnější, čím víc na ni chlap myslí a Klára musí být ta nejkrásnější ženská na světě.

     Zazvonil telefon a měl docela příjemné vyzvánění. Zvedl jsem sluchátko a vychutnával si první hovor na novém místě. „Pane Kuneši, tady je Jiřina ze sekretariátu. Shánějí vás tady pánové od policie.“

     Kdo mě to shání?

(Pokračování zas příště J)  Radek Hromuško — Kostěj

linkuj.cz vybrali.sme.sk