Před samotou mě zachraňovala práce, měla jsem kromě zaměstnání dva vedlejšáky, rekonstruovala jsem si bydlení... Po partnerovi jsem toužila; občas jsem se s někým sešla na inzerát, ale buď se nelíbil on mně (90 % případů), nebo já jemu... Jsem hodně nesmělá, klidná, (taková ta „hodná holka“, ach jo), takže bych ráda, aby můj protějšek byl spíš dominantnější – ale takoví na inzerát moc neodpovídají... A pokud jsem potkala někoho sebevědomého, zase se s tím spojovalo hodně špatných vlastností – byli většinou namyšlení, podváděli mě...

     Je to rok a půl, co jsem poznala (taky na inzerát) rozvedeného muže (38) – sice mě nejdřív moc neuchvátil, ale byl tak vytrvalý, že mě „uhnal“ J. Hodinové telefonáty, kytky, večeře, zhubnul, začal se jinak oblíkat a najednou to byl nádhernej chlap, takže jsem se  zamilovala, sice ne nějak bezhlavě, ale přirostl mi k srdci, jak se říká.

     Dost jsem se tomu bránila, protože – a to je ten kámen úrazu – MY JSME OBA ÚPLNĚ JINí!  Říkala jsem mu to od začátku, ale mával nad tím rukou. No a já, husa, jsem se vlastně zachovala stejně. Jenže, já nevím, Danielo, jestli mě umíš pochopit, bylo to najednou tak příjemné, někoho mít, jít za ruku po ulici s chlapem, za kterého se nemusíš stydět... Je navíc inteligentní, profesionálně schopný, sebevědomý (až moc), není věčně v lihu, má dost peněz ... Jenže ty peníze používá jen na svoje koníčky, dá se říct. Já jsem vychovaná jinak, spíš skromně, pořád se šetřilo, něco se budovalo nebo kutilo na zahradě...

     Mým snem je mít domek na venkově, malou zahrádku a klid. On by byl nejradši v Praze a volný čas trávil na horách, potápěním u moře, na vodě, jezdil na kole, na raftu... Podniká, takže si čas udělá kdy chce = má cca 5 – 8 dovolených za rok. Tráví je se svými dětmi. Já neumím lyžovat, nepotápím se, sjíždět vodu mě taky moc neláká a jezdit po horách na kole je pro mě trest. Sice vypadám dost sportovně,  jsem vysoká a štíhlá, ale chodím akorát do fitka a na kole jezdím jen v „lidském“ terénu. Asi namítneš, proč teda nejedu s nimi – jednak si nemůžu v práci vzít tolik volna a jednak – mě to prostě nebaví!  (Možná jednou za čas, ale v tomhle rozsahu ne.) Jsem upřímná, tak ti říkám i své vady J.  Mám jiné zájmy (je fakt, že si ráda polenoším a nejsem tak „akční“ jako on) – třeba knížky, kreslení, psa, ezoteriku, fitness, snažím se vzdělávat,  ráda se sejdu se svými přáteli nebo s rodinou (to je zase trest pro něj – také se svými přáteli ani rodiči mě dosud neseznámil).

     Poslední dobou mě na něm všechno strašně, ale strašně štve. Ten jeho flegmatismus až bezohlednost vůči ostatním, je mu jedno, co si o něm kdo myslí, když nechce, tak nebere telefony, chodí si kdy chce a  nevadí mu, že na něj třeba hodinu a půl čekám (doma, samozřejmě, u kašny bych tak dlouho nestála). Jsem pak naštvaná a protivná a většinou se hned pohádáme. Volný čas se mnou moc neřeší, jen oznamuje, kdy bude zase pryč.

     Vím pochopitelně, že nemůžu namítat nic proti tomu, aby trávil čas s dětmi, věděla jsem, že je má a i se mi líbilo, že se jim tak věnuje. Ale přece jen jsem nečekala, že budou o tolik přednější než já.  Vlastně ani nevím, jestli je vždycky s nimi. (To je další problém,  hodně žárlím.)  A tak teď nevím, co dál. Začínám mít strach, že je to pěkný sobec (on mi to koneckonců vždycky s úsměvem potvrdí a dodá, že už se nezmění), a  nejsem si jistá, jestli to zvládnu. Nechci s někým celoživotně bojovat.

     Ale na druhou stranu si uvědomuju, že má spoustu kladných vlastností. Je tolerantní k mým chybám, optimistický, šikovný, podporuje mě v mých koníčkách. A má mě rád (snad).  A co když já jsem taky sobec? Žiju si ve svých kolejích a nechce se mi nic zásadního měnit. Mám ze změn strach. Jsem psychicky labilní, „rozhodí“ mě věci, kterým on se jen směje. Léčím se dlouhodobě s depresemi a od té doby, co ho znám, začínám mít zase i problémy s alkoholem. (Ale to není jeho vina, vždycky, když jsem s někým chodila, bylo to takhle, důvodem je spíš moje nejistota.)

     Už přemýšlím, jestli jsem vůbec schopná s někým být. Nejsem přemrštěně náročná? Mám to zabalit, nebo vytrvat? Biologické hodiny tikají...  A kdybychom se měli rozejít, jistě by mě to psychicky dost sebralo, jako vždycky předtím. Když se zeptám někoho ze svých známých, řekne, že to neumí posoudit, protože by s takovým člověkem nevydržel a já že se chovám jako Popelka.  Nebo další názor byl ten, že je se mnou hlavně proto, že dobře vypadám. No tě pic J J J.  

     Omlouvám se, že jsem se tak rozepsala.  Budu vděčná za nějakou radu, děkuji, Lída.