Přesně vidím, co s čtenářkami lovícími knihy v "románové polici" udělá tento úryvek na obálce knihy Daniela Keyese – Růže pro Algernon...  Já jsem ji po přečtení tohoto úryvku odložila, aniž jsem se podívala dovnitř alespoň na záložku. Ostatní ji ve valné většině případů vkládaly do košíčků. Troufám si tvrdit, že málokterá ji dočetla až do konce.

     Nedávno mi ji moje kolegyně podává se slovy: "Myslela jsem si, že to bude nějaký slaďák, ale ten příběh je spíše pro tebe." Nedůvěřivě jsem knihu otevřela. Na záložce bych se již tenkrát dočetla, že román obdržel od asociace Science Fiction Writers of America cenu. Nebyla za nejlepší science-fiction roku. Ale ani zde jsem se kromě toho, že popisuje experiment s lidskou inteligencí a "milostný trojúhelník tvořený dvěma lidmi", nedověděla nic konkrétnějšího. Ani to nejdůležitější — že Algernon není ona dívka z ukázky, ani dívka tvořící s hlavním hrdinou onen trojúhelník – ale – laboratorní myš.

     Docela dobře si dokážu představit v roli Charlieho Honzu Potměšila. Horší je to s prostředím, kam v létě umístilo pražské divadlo Kašpar inscenaci příběhu — šumavský hrad Kašperk. Z knihy přímo čiší laboratorní prostředí, moderní medicína, bílé pláště lékařů i bílé mundůry zaměstnanců "Charlieho" pekárny.

     Snad jen lidé samotní jsou titíž — jak ve středověku, tak v současnosti či budoucnosti — krutí, milující, nešťastní, obětaví, sobečtí, toužící, ambiciozní, ustrašení, vyhrávající i poražení. Možná někdy v budoucnu dojde skutečně k tomu, že věda pomůže retardovanému — ať už trvale či dočasně — "zmoudřet". Keyesův román však naznačuje, že na to ještě nejsme morálně ani eticky připraveni...

Márinka, Knihomolka

linkuj.cz vybrali.sme.sk