A tak jsem začala trochu rekapitulovat: jaké to tu vlastně letos bylo? Začalo to slovenskými turisty, ti přijeli na týden a já se pro ně předzásobila borovičkou a plzeňským pivem. Převezli mě. Borovičku měli svoji, pivo nemohli, protože by měli těžké nohy a nemohli by na túry… Hned po nich přijeli důchodci – když mi pan vedoucí zaslal seznam všech účastníků zájezdu, zjistila jsem, že nejmladšímu je 68 a nejstaršímu 82. Fakt jsem začala přemýšlet, jak honem sehnat výtah. Borovičku jsem tedy schovala, nakoupila minerálky a bylinkové čaje. Jenže důchodci dojeli a skutečně začali úpět pod schodama. J To jim však vydrželo jen do oběda, kdy se začali shánět po „něčem před obědem“. Špitla jsem, že máme širokou škálu čajů. Bylo mi doporučena cesta k šípku, oni  že chtějí něco ostřejšího. Zkrátím to – borovička došla v rekordním čase (byla pak nahrazena bylinnou hořkou  a jinými  lahodnými nápoji.)  Každý večer se po večeři tančilo a zpívalo až do kuropění. Babky naházely hůlky do kouta, vyskotačily do poschodí na pokoje a já ráno vynesla hůlčičky nahoru, aby se mohly dopajdat ke snídani… A tak to trvalo celý týden .Za celou sezónu jsem se tak nezasmála a nezatančila si.

    Po nich následovalo několik škol a školek. O  jedné jsem se už před časem zmiňovala a to v souvislosti s ukradenou hračkou. Za zmínku stojí Walfdorfská školka. To jsou děti, které si mohou dělat absolutně co chtějí a ještě si s sebou přivezou maminku, v horším případě babičku.   Děti z normálních škol a školek sice taky normálně zlobí, ale učitelky je zvládnou. Ovšem – tady na ně nemohly, protože maminky byly ve střehu a vždy velmi dobře věděly,které dítě to jejich „nevinné“ navedlo.To jejich by to přeci nikdy neudělalo, kdyby je Pepíček nenavedl... A tak se hádaly maminky mezi sebou a mě žalovaly na učitelky, což dělaly ovšem učitelky taky. Já vždycky straním spíš učitelkám, ale tady jsem musela být přísně nestranná. 

     Potom se sešli deváťáci a mentálně postižené děti. To vám ale byl zážitek. Nejdříve jsem je vzala na zkoušku na jednu noc. Učitelky se dost bály, aby těm „malým“ nebylo ubližováno. Nakonec velcí zůstali čtyři dny i s víkendem a ti malí – mentálně postižení – plakali, když se rozjížděli domů. Věřte – ti velcí „puberťáci“ se chovali skvěle.

     Prubířský kámen a kapitola sama pro sebe, byl tábor německých dětí. Mohu jen děkovat osudu, že to byly celkem klidné děti a barák mi tedy nerozebraly na kousky. Byly tady 14 dnů, ale za tu dobu je jejich vedoucí viděli sotva  tak 3 hodiny. To asi když se jich děti přišly zeptat, jestli něco nebo někam můžou -,jinak totiž vedoucí jen  chodili po vsi a platili za ně různé škody – na ovocných stromech a oknech, jen zázrakem nebylo žádné naše. Potom následoval tábor pražských alergiků, jehož účastníci se pokusili o defenestraci pracovnic hygieny. Byli nesmírně rozhořčeni – a bylo mi to tedy velice vytýkáno, že neloupeme brambory v místnosti k tomu určené, ale za všeobecného veselí na dvoře. Nakonec jsem byla mile překvapena, jak mě děti bránily…. ale před pokutou mě neubránily. Musím přiznat, že pětistovku jsem nakonec odevzdala téměř s nadšením, protože vím, do jaké výše až mohou jít...

     Ano,  tak nám to léto uběhlo jak voda,  a zítra se loučím s hosty nemilejšími. Takhle tady žijem, přátelé.

     Zdraví vás všechny Alka, Polesí.

linkuj.cz vybrali.sme.sk