"Tak, miláčku, chceš si mě vzít za manžela ?" Klečel jsem na levém koleni a pozoroval její medový úsměv. Ukázala perličky zoubků a já si potichu oddechl. Napínala tu chvilku až k prasknutí, ale já přece vím, že jsem, tak jedinečný a mohu se stát jejím mužem. Změnil jsem všechno, změnil jsem sebe, vyřadil nevhodné kamarády, zrušil staromládenecké pitky, vymazal nevhodné telefonní čísla starých kamarádek. "Libore, víš, já nevím, jak ti to říct…" překvapeně jsem zvedl oči od kotníků, které jsem ještě včera hladil a líbal. "Libore, já si tě nechci vzít." bomba vybuchla. Docela jsem nechápal význam těch slov. Včera jsem jí koupil zásnubní prsten s pěti diamanty. Teď tu trapně klečím s pugétem těch nejčervenějších růží a nechápu vůbec nic.
     "Miláčku, vždyť já tě miluju." "Já vím broučku, ale mít rád občas nestačí. Jsi můj něžný princ, ale to prostě na manželství nestačí. Víš, já jsem živel a mám svůj svět a nenechám se ponižovat mužským šovinistickým přístupem, chápeš mě?" Usmívala se a já nerozuměl ani tónu, ani větám. "Jak to myslíš ? Já ti nerozumím..."

     Změnila mi celý život. Ze staromládeneckého bytu udělala byt k bydlení. Rolety na oknech vyměnila za skvostné záclony, zrcadla v ložnici sundala, vybrala novou postel tak, abych si prý mohl poutat, koupelnu přemalovala do teplých odstínů růžové. Donutila mě uklízet si ponožky, zakázala mi účast na pravidelných squashových turnajích, vyměnila mé zánovní oblečení za nové z Kenvela. Udělala mi prostě průvan v životě za ten rok. "Ty můj naivní broučku, já přece vím, že mě máš rád, já přece vím, že kupuješ dárečky jen proto, abych měla radost, ale víš, i to je málo. Láska prostě nestačí." Už se neusmívala a já cítil, jak mi teče studený pot po zádech. "Jano, já ti opravdu nerozumím, vždyť si mluvila pořád o dítěti, rodině, baráčku, společných dovolených...fakt tě nechápu." "Právě, jen jsem tě zkoušela, kam by si až zašel. Víš co ti povim, ten náš vztah je prostě sterilní, rozumíš sterilní...." "Proboha co to je sterilní vztah?" "To je prostě vztah bez emocí, bez napětí, přece nechceš, aby se ze mě stala domácí puťka, nějaká kráva, co bude zalezlá doma a bude vařit knedlo-vepřo-zelo." "Ale to přece nechci a ty to ani neděláš, to já naopak vařím přece každý den, jezdím pro tebe do práce, uklízím, prostě všechno, protože to chceš. Ty jen v sobotu z postele kývneš prstem a já makám jak fretka."

     Proběhla přes chodbu a práskla dveřma. Zůstal po ní jen závan parfému a já už zapomněl, proč držím v ruce tu krabičku s nesmyslným kroužkem... Zůstal jsem sám v kuchyni a tak mě napadlo, že vyřeším aspoň jeden problém svého sebevědomí:  došel jsem si pro pravítko....

Radek Hromuško – Kostěj

linkuj.cz vybrali.sme.sk