Nevím, co mne to napadlo, ale nejspíš vůbec nic, to byly snad nějaké ty pavlovovské stereotypní reflexy, které se však vzájemně prohodily. Prostě – natočila jsem vodu do varné konvice, postavila ji na plynová kamna, a… Ne, nezapálila jsem pod ní plyn, zastavila jsem se a probrala ještě včas…

     Po kávě, a snad také díky sluníčku, které si mi dere do oken, jsem viděla i to, čeho si běžně nevšimnu: mám příšerně umatlanou laptopí obrazovku. Pravda je, že jsem kdysi kdesi nalezla nějakej hadérek, kterým jsem pucovávala objektiv. Ale – dávno, pradávno tomu. Taky si vzpomínám, že jsem ji jednou – promiň, svatý Compe – šmidlala vlhkým ubrouskem. Omlouvá mne snad jen, že to bylo v letadle – a poté, co mi na displej šplíchl kečup vedle sedící a cpoucí se Jordánec…

     Chtěla jsem tedy nejprve vzít onu plochu nějakou okenou či podobným čistidlem, ale pak jsem si přeci jen řekla, že všechno žádá své, a zavolala do servisu. Neptejte se, co jsem vyslechla. Dobře, vzdávám to, seženu si nějaký vhodný cleaner na NTK, ok. Nakonec jsem to však vzala vodou s jarem… To byla rada jednoho počítačologa, kterému kupodivu stále věřím J. Rozhodně „materiál“ byl víc při ruce a výsledek taky OK.

      Vrátím se však ještě k mému rannímu plamennému extempore – připomnělo mi totiž příhodu z dětství mých potomečků. Byli jsme na prázdninách v krásném prostředí Horní Cerekve u Pelhřimova. Nádherně čistý vzduch, bydleli jsme v pronajaté chaloupce. Sednice a ložnice, venku dvorek, sklep vykopaný do skály. Ze mých pražských dětí – chcípáčků se během měsíce staly zdraví dravci. Nějakých pár dnů před návratem domů se stala následující příhoda: v kovové vaničce se odbývalo koupání, místnost hřála roztopená násypná venkovská kamna, takzvaná americká. Vyznačují se kovovou mřížkou, kterou skrz slídová okénka probleskují čarovné plaménky.

     První byla očištěna sedmiletá dcerka, po výměně vody byl do škopíčku zapuštěn klouček. Lenka mezitím kolem poskakovala, bosá od paty k hlavě. A pak se to stalo: nastrčila prdelku hřejivému teplíčku, ale bohužel, špatně si to vyměřila a výsledkem byl cejch! Rozpálená mřížka se podepsala na jedné půlčičce sytě rudými znaky!

     Pominu to, že jsem ji okamžitě posadila do ledové vody ze studny a během pár minut s ní odjela do blízkého Pelhřimova. Uplakánek klečel na zadním sedadle, já se srdcem staženým bolestí zastavila před domem, kde bydlel tamější lékař. Podotýkám, že bylo kolem deváté večer, pohotovost nikde žádná, proto jsem se doptala na jeho soukromou adresu. Bohužel, dopadlo vše špatně, pan doktor nás odmítl, že prý je pro „dospělé“ a nebude se pediatrovi plést do kšeftu… Ano, tenkrát jsem se opravdu otočila a jela zpátky – synka mezitím hlídali sousedi – dnes bych však v podobné situaci vyváděla podstatně víc, a rozhodně bych se odbýt nenechala. Všechno dopadlo nakonec dobře, jen Lendulka měla víc než několik následujících let pěkně velký otisk „amerických kamen“ krásně viditelný…

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk