Proč to zdůrazňuji? Zdánlivě nedůležitou věc? Protože asi hodinu na to, mi přítel 3x vyčítá, že na něj povykuju z koupelny a že jsem mu vzala jeho ručník (byl špinavý a tak jsem ho vyprala) a kvůli tomu že má špatnou náladu.
     Jsem připravená, ale zrovna jsou televizní noviny. Přítel se tváří stále naštvaně a sleduje TV. Nechci ho otravovat a tak nic neříkám a uklízím si skříňku. Čekám, až skončí zprávy. Najednou se přítel jakoby probere a začne na mě ne příliš milým tónem: jestli už jdeme, proč si teď vyklízím poličku a jak dlouho na mě bude ještě čekat. Řeknu mu, že jsem ho nechtěla rušit. Jdeme tedy na pivo. Přítel se stále tváří opravdu naštvaně a nemluví se mnou. Ptám se ho, co se mu stalo. A také mu oznamuji, že pokud se mnou na pivo jít nechce a chce jít raději se svým kamarádem, ráda půjdu domů a budu v klidu a v pohodě a on si to také užije.To odmítne s tím, že má zkaženou náladu z rodičů (spolubydlících) a ze mě (kvůli ručníku) a že se třeba za chvilku vzpamatuje. Nemluvím a nechám ho tedy být. V hospodě si sedne tak, aby viděl na TV a fotbal. Nemluví se mnou a tváří se pořád naštvaně.
     Chceme si objednat něco k jídlu. Chce topinky a tak navrhuji (nechci si dávat něco velkého), abychom si dali něco společně (běžně jsme to tak dělali). Odmítá, tak si objednávám také topinky. On objednávku ruší. Za chvilku začne mluvit a to o tom, jak uskutečníme „prakticky“ akci o víkendu, tzn. máme jet k nám na chalupu, ale mezitím on chce jet v pátek na chalupu k němu. Dobře – žádný problém, ale auto si automaticky bere on a já si to mám zařídit jak chci. Můj problém. Takže mu to řeknu. Začne se rozčilovat, že on snad nepojede autobusem! A že jsem pěkně „vychytralá“, že zneužívám toho, že auto je napsané (nově) na mě. Jsem v klidu a odpovídám, že se snad nějak domluvíme, protože jsme lidi a dokážeme mezi sebou komunikovat a že nejsme prasata. Souhlasí a na chviličku se uklidní a nemluví. Pak najednou z něj vypadne, že na společnou plánovanou dovolenou nejede. A opět mi vyčítá, že jsem vychytralá a že zneužívám toho, že mám auto k dispozici. Ticho.
     Nabízím mu topinku, odmítá. Dojídám a ptám se, jestli už půjdeme. Řekne že ne. Nechávám mu tam peníze a odcházím. Sedím venku a rozdýchávám tuhle situaci. Vždyť to není opravdu normální. Tohle už se děje rok a já jenom rozdýchávám všechny možné podobné situace a život vůbec nežiji. Volám mu a oznamuje mi, že pije pivo, dal si topinky, které si nedal kvůli mě, protože přece nebudeme mít stejné jídlo a čte si časopis a je mu dobře. „Potřebuješ ode mne něco?“ Odpovídám, že na něj čekám venku... Jdu domů a jsem jako omámená. Přijde chvilku po mě, ale nepromluví ani slovo. Ráno mě nechá zaspat a odchází do práce. Pan přítel dělá uraženého a vím, že když mu nezavolám já a nezačnu na něj mluvit já, on to nechá být. A bude spokojený.
     Připadá Vám tohle normální?

     Takových situací se stane denně několik, obzvláště o víkendu. Nejsme schopni, tedy já mám pocit, že přítel není schopen mluvit ke mě otevřeně a třeba mi říci na rovinu: teď chci být bez tebe a teď se mi po tobě stýská. A konec? Já budu celý den a celou noc přemýšlet o tom, proč se to děje? Kde byla chyba a jak to napravit spolu s přítelem. A přítel bude dělat uraženého a když si o tom budeme povídat, řekne, že za to můžu já, protože jsem udělala to a řekla to. A kdybych udělala opak, dopadlo by to úplně stejně.
     Nikde ani smítka snahy o usmíření, níkde ani smítka něhy a lásky, nikde ani trocha smíchu a braní situace s nadhledem. Pan Přítel je vážený pán…
     Prosím, pomozte mi. Jsem z našeho vztahu zoufalá a nevím, jak z toho ven (úmrtí maminky, podceňuji sama sebe a snažím se příteli dávat lásku i přestože mě ponižuje, jsem na něj citově závislá). Řešíme to už rok a je to horší a horší. Chci se od něj oprostit a být zase sama sebou.Chci ale také pomoci jemu, protože jsem přesvědčená o tom, že nemá „normální“ (co to ale normální je?) reakce. (tatínek alkoholik, maminka zatrpklá žena, která nechce mít nic s žádným chlapem, protože v mládí měla několik milenců, kteří ji vždycky zradili. Jediné co pro ni teď je, je její syn, můj přítel ... myslíte, že se to v jeho psychice neodrazí?) A pak a já, svobodná, ale vždycky porovnávaná se svojí starší dokonalou sestrou, cestovala jsem pět let všude možně, po dost traumatickém a dlouhém umírání maminky si připadám „ochrnutá“ a stažená do sebe, a z toho důvodu také velice závislá na příteli).

Dlouho jsem se rozhodovala, jestli se mám na Vás obrátit. Bojím se někomu to někomu sdělovat, třeba je to hloupé trápení. Také mi dělá potíže s tím někoho obtěžovat. Moje odvaha mě totiž za chvilku přejde. A také si říkám, jak mi může někdo jiný pomoci, vždyť to si přece musím srovnat v sobě já....Ale asi to sama nezvládnu… Marťásek

linkuj.cz vybrali.sme.sk