Lehce jsem upil a zadíval se do krbu. Ani nevím, proč jsem se sám pro sebe usmíval. Cítil jsem se najednou v osidlech, zapřažený a podivně rozpolcený. Ženský mají takový dar, vlítnou vám do života, převrátí ho a pak si klidně zmizí. Spáleniště emocí, atomová elektrárna nebo spíš atomová bomba, ano, to je ženská. Petra to udělala vlastně stejným způsobem. Přišla, viděla, zabodla praporek a zmizela. To, že jsem vykrvácel, jí bylo v podstatě jedno.

     Klára si zapálila dunhillku z krabičky na stole. Vypustila kroužky dýmu a usmála se. Ne, Klára není ďábel, Klára je andílek. Jen si mě chtěla ukrást v romantické euforii, i když právě ta euforie je pro mě nepochopitelná. Proč já? "Táta je divnej, pořád mě hlídá!" Půlku života lovíme mladý holky a pak je tu druhou půlku musíme chránit před podobnými pitomci. To jsem docela chápal. Nic se nesmí přeceňovat. Nikdy jsem nepočítal s tím, že se stanu součástí Nabokovova světa, ale najednou jsem v tom až po uši. Vlastně jsem nikdy neměl Nabokova rád, ale faktem je, že každý chlap chce být romantickým snem krásných dívek.

    "Co ty vlastně o mě víš..." Myšlenky mi běžely hlavou. Jenže dneska nemělo nic logiku. Nevěděl jsem, co udělám za pět vteřin a vlastně jsem nevěděl co udělám za hodinu, den, měsíc. Najednou mi nejistota byla naprosto lhostejná.

     Položila mi hlavu do klína a políbila mne tam, kde břicho ztrácí dobrou pověst. Blížila se polibky ke slabinám a já věděl, že se nikdy nezbavím pochybnosti. Jenže pochybnost je motor pokroku a v zájmu pokroku bych prošel i ohněm. "Klárko, drobečku, asi půjdu." Zastavila se uprostřed cesty a zvedla se. Zase se objevila ta nejistota a pochybnost. Cítil jsem, že se toho strachu nemůžu nějak zbavit. Implementovaná léty zvláštní zodpovědnosti, která je vedená jen slepou nedůvěrou v sebe samotného. Pohladil jsem ji a políbil na rameno. "Pavle, kam by si chodil?" "Mám toho spoustu k zařizování, víš." Nevěděl jsem vlastně co mám na mysli, ale věděl jsem, že každé divadlo jednou končí. Už se mi nechce hrát podle pravidel těch druhých. Teď si budu hrát já! "Půjdeš k ní?" "K ní? Klárko, proč já ti mám pocit, že si se mnou hraješ." Už to nebyl pocit, byla to jistota!

     Vstala a nechala rafinovaně spadnout ručník na zem. U krbu si dřepla na bobek a zapálila krb. Byla nádherná. Vypadala jako Kleopatra, když si pohrávala s Caesarem. "Já jsem tě hrozně chtěla a chci, Pavle." Usmál jsem se. Lákala mě k sobě a já neodolal. "Jenže člověk není tričko z Kenvela." "Není, ale já tě mám ráda a Kenvelo nesnáším." "Ani nevím proč. Neznáš mě a já jsem obyčejný, zakomplexovaný chlap s fúrií doma, která mi pije krev." Přiznání skoro jako před porotou. Hodně jsem se divil, že jsem ty slova ze sebe dostal. Co jsem si přece udělal, to mám. Každý je svého štěstí strůjcem. Nevím, proč mi hlavou proběhla vzpomínka na Petru. Vznášela se nad námi a já cítil, jak mne svým učitelským pohledem probodává záda. "Jsi to, co chceš být, ale já tě mám ráda takovýho jaký jsi." "Hloupost Klárko, hloupost." Tentokrát jsem ji umlčel polibky já, ale nenechala se. Byla odhodlaná si mě ukrást a já se cítil jako král. Král s pochybností o sobě samém. Nechtěl jsem se přece stát šťastným z donucení. "Takže ty k tátovi nenastoupíš?" Rozesmál jsem se jak na mistru Beanovi a pohladil ji vrásky kolem rtů. Měla je nádherně něžné. "Ne, Klárko." Zamračila se a to jí slušelo ještě víc. Položil jsem ji na koberec a tentokrát jsem si ji ukradl celou.

     Možná se to nikdy nebude opakovat. Možná už nikdy nebudu milovat a cítit tolik lásky a možná také nikdy nedám tolik něhy do těch doteků, ale já to prostě chtěl vsadit. Pronesl jsem si ji ohněm a uhasil plameny, které tiše olízly naše těla, ležící na zemi před krbem. Lehké oddechování dvou unavených těl byl slyšet do nočního ticha a venku tiše posedával noční chlad. Usnula a oddechovala do ticha pokoje. Pozoroval jsem stíny na stěnách. Na tváři mi proběhl krátký usměv uspokojení.

     Tohle není konec cesty. Tohle je začátek. Zahodit patnáct let zbytečných myšlenek a strachů. Zbytečnost všech komplexů a strachů. Cítil jsem ji tak silně, až to bolelo. Vedle mě ležela nádherná holka a já se bál si ji vzít. Ne, to nechci! Žádný strach, není se čeho bát.

Tentokrát to bude, tak jak chci já.

Stínové scénky na stropě mi připomínaly ty stovky zbytečně prohraných bitev. Zvedl jsem se a oblékl. Nalil si a zapálil. Vychutnával si oblékání a pozoroval její nádherné alabastrové tělo. Záviděl jsem sám sobě, že jsem si ji pro dnešek ukradl. Úplně jsem zapudil myšlenky na to, že si mě utrhla ona. Své nové černé boxerky jsem přehodil přes opěradlo sófá.  Tichá trofej dnešní noci. V kapse mi zmizela Klárčina podprsenka! Oblečený jsem si klekl ke Klárce. Políbil ji na čelo a pohladil po vlasech. Tiše jsem na ní položil deku a na papírek, který jsem našel u telefonu, jsem naškrábal dvě slova a pak jsem za sebou zabouchl dveře.
Noční chlad mě tiše pohladil po tváři.

(Pokračování zas příště J) Radek Hromuško — Kostěj

linkuj.cz vybrali.sme.sk