Po rozvodu jsem zůstala sama s 3-letou dcerkou, plná odhodlání se už na muže nikdy nevázat. Asi po čtvrt roce jsem se však na svatbě mé kamarádky seznámila s mužem – sympatie byly oboustranné, tak jsme se začali scházet a po 3 měsících jsme si náš vztah upřesnili s tím, že spolu chceme začít žít, po čase se snad i vzít a mít spolu děti. Dohodli jsme se, že cca rok budeme postupovat jako dosud a pak možná … ???

     Zatím jsem ale s dcerkou doma, občas jsme na pár dní v jeho domě, kde si malá i já užíváme klidu a pohody na zahradě. Je na nás moc hodný, má pěkný vztah k mé dcerce – ale … Když někdy malá trochu zlobí, on se na ni podívá jakoby tvrdě a nařídí jí, co má dělat.  Malá jej poslechne, protože má respekt – on to neříká zle, ale stejně mívám vnitřní strach, aby jí třeba někdy v mé nepřítomnosti neubližoval.

     Možná jsem paranoidní, ale bojím se, že když se za něho provdám a budu s ním mít dítě, aby třeba neubližoval mé dcerce z prvního manželství, přestože tomu zatím nic nenasvědčuje. Máme se spolu moc rádi, ale ten strach je ve mně pořád, taky přátelé mne varují – a já nevím, co s tím.  Nechci o něho přijít a přitom se bojím začít nový život a vytvořit si novou rodinu.  Je to normální?

Martina

linkuj.cz vybrali.sme.sk