Léčím ji plejádou prášků a kapiček, na hlavě mám narvanou nejteplejší čepici a mám-li kliku, namasíruje mi předrahá dcera Lenka krk. Asi před dvaceti lety jsem se dostala do spárů jedné přítelkyně, která byla v masírování bolavého území přímo dokonalá. Prozíravě jsem nechala zacvičit svou tehdy miniholčičku, která pak svými minipacičkami pomáhala mamince přežít následujících několik bolavých hodin či dnů. Musím před celou veřejností prohlásit, že tohle je jedna z věcí, které vskutku dokázala dovést k dokonalosti...

     Dnes, po jednom obzvlášť nepříjemném telefonátu, na mne migréna udeřila s nebývalou silou. A protože Lenka měla vůči mně jisté resty, byla vstřícná a i když spěchala na rande, popadla mazáníčko a zasedla nad můj krk. Opatrně namazala a dala se do svého hojivého konání. „Mami, co vlastně bylo v tý lahvičce?“ ptala se z koupelny, když si už smývala vůni matlací emulze. Ach jo. Bylo to užívání proti nadýmání... Se smíchem znovu sáhla do skřínky s léky a dala se opětovně do práce.

     Po pár minutách jsem cítila úlevu (určitě největší podíl na ní měly její ručičky) a když  slíbila, že po návratu mne namasíruje ještě jednou, pořádně, bylo mi už téměř ejchuchu. Jen tak, na odchodnou řekla, že tohle mi určitě pomůže, že to je něco speciál na revma a že to báječně voní. Když jsem se pak podívala na etiketu, zjistila jsem, že mi krk mazala koupelovou pěnou na koupání bolavých kloubů. Tak jsem v koupelně krk odpěnila, zamotala do šály a dala se do práce. Musím ovšem přiznat, že mi bylo už docela fajn. Třebas něco z těch použitých „speciálů“ opravdu zabralo...   

    Můrinek si pomalu zvyká na soužití s námi. Už se odnaučil několik nectností, které mi dost vadily. Například mne tolik neruší při svých nočních procházkách.  Jak jsem se zmínila, příroda mne občas zažene v noci na onu místnůstku. Tápu s jedním okem spícím, druhým přivřeným, vykonám, zalehnu a pokračuji ve spánku. Tedy tak jsem bývala v dobách "předmůřích" zvyklá.

     Ovšem Můr v okamžiku, sotva jsem měla jednu nohu z postele dole, střelhbitě seskočil z Lenčiny postele a blaženě a halasně mne vítal do nového dne. (Ač byly třebas pouhopouhé dvě ranní.) Šmrdolil se mi u nohou, kníkal, mňoukal, něžně mne ohlodával celou cestu přes předsíň, čekal si na mne pak za dveřmi, vrtichvost jeden, aby vše opakoval cestou zpět. Po této jeho jásací akci jsem byla pochopitelně totálně vzhůru. Naštvaná jsem zalezla do vystydlého pelechu a Můrinek se vrátil spokojeně do svého, Lenkou zahřívaného. Tak tohle už se odnaučil, sláva mu. I já se naučila hodně nového: dávat nohy z postele velice zvolna, tak potichu, že by mne žádný zloděj nepředčil, proplížit se neslyšně předsíní tam i zpět a vítězoslavně usnout. Usnout celá blažená, jak jsem na tu čubu mizernou zas jednou vyzrála...  

    Soutěžíme spolu v úrazech, psisko a já. Když nekňučím já, je ublížený on. Poslední případ stojí za zaznamenání. Lence nesmírně vadí, že ji nevítá. Prostě ona vchází do dveří a Můr se maximálně odhodlá na ni podívat, případně jen zvedne hlavičku jejím směrem. Ona naopak zoufale volá, natahuje k němu ruce, vábí ho šunčičkou, hračkami, šustí jeho milovaným igelitem (tenhle moderní pes je přímo igelitofil), čímkoli.  A čuba? Maximálně se prohne v kříži, položí na přední, vystrčí zadní chlupatku a začne povívat ohůnkem. V této pozici na ni milostivě chvilku zírá,  nechává se sladce obírat, vznáší se na jejím vrkání, aby posléze blaženě odlezl někam do nejstudenějšího kouta, kde je průvan, kde tím pádem stoprocentně nastydne a "koukej, budu nemocnej a co si se mnou počneš...". Prostě a jasně – vorá tohle psisko s mou dcerou přímo excelentně.  Takže se rozhodla použít silnější kalibr: koupila čabajskou klobásku, podraz na maminku. Využila tohoto převoňavého vábidla, ukousla kousíček a ometala se s ním před jeho čumákem. Můrinek, ač psí batole, je neuvěřitelně zmlsaná potvora. Velice rychle pochopil oč tu běží a vystřelil proti ní směrem klobása. Bouch – a neštěstí bylo hotovo. Lenka měla nataženou ruku, takže se napíchl levým okem na její palec. Ne, oko nevyhřezlo, ani nepuklo, čemuž by odpovídal jejich následný řev. Prostě se trochu šťouchl do očíčka, nebo spíš někam vedle...

    Tenhle úraz nám vydržel téměř stejně tak dlouho, jako moje  předchozí vydatná migréna.