Tak som sa nastvala a zavolala som jeho sestre. Ze ked sa on k tomu nema, tak jej oznamujem, ze budeme mat dieta a ze ak moze, aby sa s nim cez vikend porozpravala. Aby nemal pocit ze je sam. ( Vyvolali to trochu aj tlaky mojich rodicov, ktori nechapu, ze to on stale taji a ze to nepovedal svojim rodicom ani nikomu...) No a tak mi po tom telefonate jeho sestre vecer prisla neskutocne urazena sms, aby som sa mu nestarala do zivota a ze ta moja snaha vsetkym to oznamit len dokazuje, ze mam nejake neciste umysly a ze to dieta asi nebude jeho, ze on uz 1 dieta ma a na to bude aj platit, a ze je rozhodnuty odstahovat sa do Novych Zamkov... Ved keby som ho ozaj milovala, tak s nim do tych Zamkov pojdem. No ukazal sa v pravom svetle.
Takze sa zda, ze budem slobodna mamicka. Len aby si chlapec nemyslel, ze sa zbavi zodpovednosti. Je to jeho dieta rovnako ako dcerka a budem nutena od neho ziadat taky isty pristup.Tak mi bolo v noci do placu, premahala som sa a vravela som si, ze aspon mam toho maleho svistika v brusku a tak. Je to strasne byt nechcenym dietatom, tak len dufam, ze bude zdrave a skusim urobit vsetko aby bolo aj stastne aj bez nepodareneho otca.Vzdy som si myslela, ze mne by sa to nemohlo stat, ze by sa chlap ku mne obratil chrbtom ked by som s nim cakala dieta. No co uz. Dako to zvladnem.
Navrh na prestahovanie nemozem prijat z mnozstva dovodov. Nevydrzala by som tam ani tyzden. Zit pri svokre ktora neuzna ziadny iny nazor len jej vlastny a ktora drzi nakratko celu familiu, byt v prostredi kde nikoho nemam a este k tomu takmer cisto madarskom meste, takze by som ani nicomu nerozumela, s neistotou ci sa tam on dokaze presadit a zarobit dost penazi nato aby uzivil rodinu a bez vlastnej moznosti zamestnania sa...Doma mam aspon zazemie, rodicov ktori budu somrat, ale nakoniec pomozu, mam maly bytik, stare auto a nejake peniaze nasetrene... Ale bojim sa toho byt na dieta sama, bez partnera, bez pomoci. Nechapem to, jedno dieta miluje tak, ze by urobil vsetko aby ho mal a druhe nechce...

Strasne mi pomaha Tvoja podpora a zdravy nadhlad, som rada ze som nasla Tvoju stranku, Sipik

 ODPOVĚĎ:<?xml:namespace prefix = o />

Milá holčičko, nevím, co ti mám napsat dřív – jestli být s tebou smutná „nad chlapem“, nebo veselá nad miminkem. Rozhodně jsem z tvého psaní vycítila tu krásnou maminkovskou lásku – už teď, když je miminko tak mini… Neboj se, věřím, že to zvládneš. Teď už nežijeme v době, kdy se na maminku s dítětem a bez tatínka dívají lidé skrz prsty. Naopak si váží všech, které jsou tak statečné, že vychovají nového slušného človíčka. A já věřím, že ty taková budeš. To za prvé. Za druhé – ještě není všechno jisté a jednoznačné. To víš, tamta holčička je už na světě, už ji zná „delší dobu“ a tak si zvykl. Mužskému moc neříká miminko, natož takovéhle filigránské. Většina chlapů „přijme za své“ dítě až v době, kdy už začíná být trochu človíčkovatější. Oni se malých dětí převážně bojí – mají strach, že jim něco udělají, nevědí, jak je vzít do rukou, bojí se… Teprve tak rok a půl, dva roky staré dítě si tatínka skutečně získá. Samozřejmě, je plno otců, kteří to všechno prožívají a těší se i s maminkou, ale jsou i takoví, kteří to neumějí…. Zkus se zatím trochu stahnout, uvidíš, jak bude reagovat dál. Rozhodně potřebuješ klid a spokojenost. A to stěhování? Poradím ti – neříkej kategorické ne, ale neříkej ani ano. Řekni mu třebas, že v téhle době, kdy ti není dobře, bys raději byla ve známém prostředí, že třebas později, že to bude určitě fajn, ale teď – teď ne. A že tam zatím může vybudovat vaše hnízdečko, že může za tebou jezdit, že ty můžeš jezdit pak za ním – ostatně, co že víš, třebas, až budeš už na mateřské, že bys pak mohla přijet… Nezavírej si zcela vrátka. Uvidíš, jak zareaguje.. A neboj se. Držím ti moc palce, ozvi se.

Ahoj, daniela

poradna@kudlanka.cz