Názorný příklad:
ž –  "Miláčku, potřebuji s tebou hovořit"
m – "Dobře, stalo se něco??"
ž -  "No, já nevím, jak ti to říct... ty ale budeš naštvaný, když ti to řeknu…"
m – "Nebudu, tak co se stalo?"
ž –  "Já nevím, jak bych ti to jen řekla..."

     A takhle to může pokračovat libovolně dlouhou dobu. Čím déle se oddaluje sdělení toho, co se vlastně stalo, tím více v nás stoupá nepříjemné vědomí, že se muselo stát něco skutečně závažného. Naše fantazie pak pracuje na plné obrátky a nervový systém dostává hrubě zabrat. K tomu se postupně přidají i naše (asi nevhodné) grimasy a dobrá nálada je ta tam. Prostě – nevíme, co se stalo, máme podezření na katastrofu světového formátu a stále nepřichází vysvětlení.
     Někdy to může skončit i tak, že se Vy ženy  nakonec rozhodnete nám událost osvětlit i později, až podle Vás budeme v lepší náladě... Ta ale nepřijde, neb do sdělení, jaký problém nastal, nám myšlenky na potencionální špatnou událost zabírají více než 50% našich normálních myšlenek. Uzavíráme se tedy do sebe, kalkulujeme všechny možné i nemožné kombinace a sami se snažíme si odpovědět. Nakonec nás osvobodí po nějaké době vytoužená odpověď. Ano, může jít o nečekaný zásah do rodinného rozpočtu, rozbití oblíbeného džbánku na pivo, případně nějakou jinou ne zcela závažnou věc.

     Ovšem – asi se ptáte, proč nás tohle  tolik rozčiluje, stresuje a uvádí do šíleného stavu??

     Je to jednoduché. Každá žena ví, jak z nás mužů těžce lezou slova, když my něco „hrozného“ provedeme: co se týká například partnerského vztahu, chyby v zaměstnání, díky níž budeme mít nějakou dobu nižší příjem, nebo že jsme na něco důležitého zapomněli. To je fakt, to uznávám.

     Ale: když se nám například podaří vytopit koupelnu, když při vkládání prádla do pračky přimícháme k bílému i něco barevného a podobné nehody, to  většinou zvládneme oznámit celkem bez obav.
     A tak – když Vy přicházíte se slovy, že se něco stalo a nechce se Vám hned sdělit, co že to je... pak myslíme na hned nejhorší…

Chosé, Praha

linkuj.cz vybrali.sme.sk