Víte, já bych strašně ráda chodila do práce, mezi lidi, ale jeho přáním je, abych byla doma. Prý se to pro jeho ženu nehodí (uznávám, že má asi pravdu)…Takže vlastně „tajně“ překládám. Nejprve, v první době, mě to dělalo hezky, měli jsme děti, takže na nic dalšího mimo děti a domácnost jsem stejně neměla čas. Ale postupem času se mi to vše začalo zajídat. Já totiž nemám ani korunu..  

     Natož peníze na letenku pro své rodiče, které bych si sem chtěla pozvat. Zato manžel  bez problémů financuje cesty a pobyty pro všechny jeho příbuzné a známé, kteří při návštěvách u nás z něho zcela bezostyšně tahají peníze. On se cítí snad jako král, že jim plní jejich přání, protože jim je dává na cokoliv. Oni mu servilně děkují a to mu dělá dobře. 

     Teď, když jsou děti z těch nejmenších let venku, tak bych se ráda vzdala téhle zlaté klece, klidně by mi stačilo normální zaměstnání a bydlení, ale  nepřipadala bych si jako hadr, se kterým on mává… Ale nemám peníze ani na to, abych mohla od něho odejít a vrátit se domů. O rozvodu nechce ani slyšet, v takových chvílích doplní náš dům dalšími zbytečnými předměty, protože si bláhově myslí, že mne přepychem udolá. Naše děti jsou – bohužel – hodně rozmazlené, protože co je platné, že se jim snažím vštípit nějaké zákony, když on jim všechno povolí. Dělá mu snad radost, kazit jejich výchovu – nechápu to…

     Dalším poznáním pro mne bylo, že přestože se tady  v Norsku  smí  koupit a konzumovat alkohol pouze v sobotu (v jiný den jej neseženete – jedině v luxusních barech, které mají licenci) – je manžel téměř dennodenně v alkoholové náladičce, kterou si doma ještě doplní. Bar má samozřejmě vybavenější než leckterý podnik…      V takových chvílích se pak chová hnusně a má stále stejné, opakující se řeči. Například:  vyžaduje po mně, abych ho prosila o peníze s tím, že on je ten jedinej, kdo mne živí. Že bez něho bych umřela hlady.. To víte, že to říká jinými slovy  - a to mi taky vadí, je pak hodně vulgární…  Přes spotřebu alkoholu manžel ale vždycky vnímá, co mu kdo říká a velmi přesně reaguje. Avšak můj manžel to všechno zvládá s přehledem, že úplně žasnu. A tak se v tomhle kolotoči cítím hrozně sama,  a přestože je kolem mne pořád spousta lidí – připadám si stále jako cizinec. Mám tu sice pár kamarádek, také si hodně dopisuji, ale není to prostě život, který by mi vyhovoval. Asi to není obrovský problém, ale pro mne je to celé ubíjející. Někdy jsem v jakési rezignaci, už téměř se vším smířená, jindy mám chuť bojovat. Ale vůbec si nevím rady… Nechci totiž dětem vzít tohle zázemí,  také mají tátu rády, k nim se nijak zle nechová (jak jsem řekla, mají, na co si vzpomenou…).

     Prosím Vás, abyste – snad díky střízlivějšímu pohledu na problém – mi pomohli radou; nevím, jak tohle všechno vyřešit. Nebo myslíte, že už to ztratilo smysl?

Eliška, Trondheim

linkuj.cz vybrali.sme.sk