Možná to zní divně, ale jedna půlka ve mě je ráda ( možná, že přesvědčuju sama sebe), že se mnou zůstal, a že to bude v pohodě, ale druhá moje půlka se bouří a čím dál tím víc si říkám, že by mi v podstatě nic nechybělo (jsem finančně soběstačná, děti nemáme), kdyby odešel, protože mu nikdy už nebudu věřit na 100%. Mám prostě v hlavě totální chaos.

     Nebaví mě s ním ani spát, když mi řekne, že mě má rád nebo na mě sáhne, je mi blbě ( představím si jak se jí dotýkal, jak jí šeptal o lásce...).

     Před ním to najevo nedávám, buď se dívám na TV a čekám než usne, nebo jdu spát dřív než on, vymlouvám se na bolesti břicha a nevolnosti, a když není vyhnutí, prostě podržím a předstírám, jak mě to baví.

     Snažím se komunikovat normálně, ale někdy mám stavy, že bych chtěla mít od všeho klid a pokoj. Je to děs a vím, že takhle se dlouho žít nedá. Kamarádka mi radí, ať vydržím, že k sobě patříme, ale jak mám přesvědčit sama sebe?Taky chápu, že se s tím musím srovnat hlavně já sama, protože to za mě nikdo nevyřeší, ale... Může mi někdo pomoct? Poradit jak sama sebe přesvědčit, že to bude v poho? Předem všem díky…

ODPOVĚĎ:

     Víš, tohle všechno je úplně normální.. Vem to tak – nejprve jsi byla nešťastná, zklamaná – pak jsi začala bojovat a – a teď, když je už vše relativně OK, tak ti to všechno teprve dochází…

     Teď, když ho zase takříkajíc „máš doma“, se v tobě všechno bouří – co jsi musela nejprve vytrpět, pak tolerovat a v podstatě i spolknout. To bys musela být totálně citově plochá, abys neměla tyhle stavy…

    Je fakt, že mu zrovna tohle nemůžeš říkat, to by bylo to nejhorší, co by se dalo dělat J. Takže jediný, co ti zkusím doporučit, abys si svoje poraněný ego (hele, já vím, že to zní blbě, ale je to opravdu tak, máš poraněnou dušičku) nějak napravila a pohladila, je následující:

    Měla abys dostat náplast na bebí J – zkus si vymyslet nějaké akce, věci, které bude nyní muset dělat on, snad i proti své vůli, proti lenosti … Ovšem nemyslím tím, že bys měla chtít norkový kožich, nebo měsíční zálet na Tahiti… Vymysli však něco neběžného, co by tě mohlo potěšit. Podle toho nohejbalu a volejbalu vidím, že to není zrovna gaučový sportovec, tak co si vymyslet „dárek pro dva“ – zájezd do nějakých přeci jen výjimečnějších krajin? Výjimečné je pro každého něco jiného, teď nevím, co bych ti navrhla – lyžujete? Co třebas báječnou dovolenou v Alpách… Je samozřejmé, že bys potřebovala i vybavení…

    Nebo z jiného soudku: nechceš předělat koupelnu? (to je moje současné hobby), nepotřebuješ myčku? Víš, nemyslím, abys měla chtít něco jen a jen pro sebe, mělo by to být v podstatě pro oba, ale by se měl na tom podílet víc než běžně…Prostě – ne abys to – jako dřív – všechno zařídila jen ty…  Měl by ti splnit přání…

A – myslím, že když se to povede, že postupem času – neříkám, že zapomeneš – ale odsuneš tyhle myšlenky opodál…

P.S. Rozhodně si nekaž sex tím, že bys dělala raněnou labuť – to je, holka, neskutečná blbost, protože to trestáš jen sama sebe. Naopak, zkus mu třebas jednou dokázat, jak tamta nestála za nic… Vždyť – za těch 18 let bys už měla vědět, co a jak s ním J J J daniela

poradna@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk