Stále jen jakoby v kruhu. Něco nás k sobě přitahovalo..Teď se přítelkyně dostala za mnou do Prahy na VŠ – byla v podnájmu (mysleli jsme, že bude lepší bydlet nejdřív každý sám, at si to vyzkouší, než rovnou do toho hupsnout). Ale –  v Praze se začla stýkat s naším starým kamarádem, trávila s ním moře času, nabalila se na jeho partu, kamarády, vůbec je neznám, nevím co jsou zač, vím jen, že dělají šerm a přítelkyně jezdí s nima, se mnou byla čím dál méně a méně a mě to začalo samosebou frustrovat; přitom vím, že je správný, že se osamostatnila od rodiny, vyspěla...ale nevím, jestli jde ted spravnou cestou.
     Začal jsem na ni naléhat, at si o tom promluvíme… řekla, že chce víc volnosti, svobody, ale spíš se ke mě stavěla odmítavě – že já chci něco řešit a ona se chce bavit… v červenci jsme se vídali cca 1x-2x do týdne, tak hodku, dvě, pak zas měla večer sraz s tou partou.  Oni chodí do hospod, já moc ne, pracuju. Poslední týden jsem byl už zoufalý, cítil jsem, že ji ztrácím a chtěl jsem, abychom zase byli spolu – intimně, s důvěrou, a vše si vyjasnili… chtěl jsem se domluvit – co bude dál, víte, byla ve mě vůle dělat věci jinak, i jí dát více svobody v rozumných mezích, když by jen nebyla denně s kamarády.     Ona mi ale řekla, že mě už nemiluje, že se zamilovala do jinýho kluka – z té party, je mu 28 či 29, a on ji prý ale nechce.
     Já vím, že jsem ted v hrozným stavu, v práci se snažím držet…  Ale stejně myslím, že jsem to já takhle vyhrotil a kdybych se choval rozumněji, tak nenaléhal, dal jí víc času a prostoru, že bychom si to snad vyjasnili… Asi jsem byl hroznej sobec, grázl, nevážil jsem si jí, vím to, jenže ona je taková hodňoučká, co se rozdá, skromná, nic neřekne, vše drží v sobě. Fakt, už bych nebyl takový, abych tak kritizoval, shazoval, nevážil si své holky...jenže co ted? jak ji přesvědčit o tom, že jsem si to opravdu uvědomil a je ve mě vůle zkusit to znovu?
     Tolik mi vadí, že ten rozchod je jednostranný, z její vůle, mám pocit, že jsme to vzdali, chci to zkusit jinak, lépe... jenže já se k ní ted nedostanu. nic z tohoto jí nevysvětlím, zkoušel jsem to, ale ona se tím víc uzavírala a ani náhodou se o tom nechtěla bavit. Jsem přesvědčen, že pouze pohřbila hluboko v sobě naši lásku, zatlačila ji dovnitř a uzavřela ji. Ale pořád tam je a ona kolem ní postavila hradbu a radši pohodlně utekla.
     Víte, kdyby se nám podařilo k sobě přiblížit, bez strachu, zábran a té hrozné averze ke mě, tak se zase staneme týmem, dvojkou co si poradí se vším¨… já, pokud ucítím, že to má šanci, jsem ochotnej tolerovat cokoliv, čas, prostor, vím, že se tak jako tak musím zaměřit na sebe, protože z mojí strany to byl v poslední době asi nezdravý vztah, začal jsem na ní záviset, lpět...
     Prosím Vás, poraďte mi, může naše láska tohle vše překonat, myslíte si, že mám o tom, co se stalo, pravdu? nebo si jen něco nalhávám a bylo to prostě jen tak, že už dál nemohla, že už nevydržela soužití se mnou?  Kdyby mi dala ještě šanci…
    Něco jsem o tom četl a myslím si, že se člověku v životě vše vrací, dokud to nevyřeší. že nepomůže utéct ze vztahu a zkusit to hned s někým jiným, hloupě a bezhlavě se zamilovat...dřiv nebo pozděj zas budou problémy. mě tak vadí, že ten rozchod je jednostranný, z její vůle a já mám přitom pocit, že jsme to vzdali, myslím, že kdyby se nám podařilo k sobě přiblížit, bez strachu, zábran a té hrozné hradby a averze ke mě, tak se zase staneme týmem, dvojkou co si poradí se vším a překoná vše… Vždyť já ted jsem ochotnej tolerovat cokoliv, čas, prostor, vím, to byl v poslední době nezdravý vztah, začal jsem na ní záviset.lpět...
Prosím vás, co myslíte, může naše láska tohle vše překonat, myslíte si, že mám o tom, co se stalo pravdu? nebo si jen něco nalhávám a bylo to prostě jen tak, že už dál nemohla, že už nevydržela soužití se mnou? Vím, byl jsem hlupák, choval jsem se hrozně, ale ona občas taky,ale v tom to přece je , ne , povznést se nad to najít toleranci, úctu.já chci aby mi ted dala ještě šanci, i sobě, i ona má něco, na čem by mohla pracovat.
      Ještě něco –  přístí pátek jsem měli jet na dovolenou, asi s deseti známými do hor, ona ted nechce...já přitom tak toužím, aby jela, nebudu na ni tlačit,nechal bych to volnější a to prostředí by nás mohlo zase sblížit… jak ji o tomhle mám přesvědčit, jde to vůbec? vím, že tahle zkušenost mě a i ji už ted hodně změnila, mě ukázala, že nejsem jediný na světe, že někde mé ego a jistoty končí a že láska je o něčem jiném, než jak jsem se k ní občas choval. Já bych byl určitě mnohem víc tolerantnější… Ta láska, co mezi náma byla, bylo to nejúžasnější v životě, co mě potkalo, strašně si mé holky vážím, i za tenhle násilný rozchod, rozum i duše mi říká, že to bylo potřeba, otevřít mi oči, přestat dělat věci špatně, jenže co ted – zoufale si ji přeji přesvědčit ji o tom… není ale pozdě?co můžu udělat? Najdeme ještě cestu zpět?
děkuju - strašně moc - za váš názor, milan