Víš, asi jsem takové boží hovádko, které nepozná věci zjevné, pokud ho to přímo nekopne. Je pravda, že Karel měl své určité „mouchy“, ale co může člověk chtít od 56 letého chlapa? Já taky už jsem ve svých zvycích konzervativní, tak jsem dost věcí tolerovala, nebo se snažila nevidět. Asi po půlroce našeho společného života „TO“ začalo. Prostě najednou se rozčílil, většinou vždycky byl nějaký důvod a dopadlo to poměrně velkou hádkou. Pak odešel, byl asi tak kolem dvou tří hodin pryč. Když se vrátil, prošel kolem mne bez jakéhokoliv proslovu a šel si lehnout.

     To víš, trápilo mne to, snažila jsem se tedy mu nějak vyhovět – omezit to, čím jsem ho nejspíš vytočila. Pak, další den, nebo po několika dnech – tyhle jeho stavy naštvanosti trvaly tak dva až čtyři dny – byl zase miloučkej, choval se něžně. Takhle jsme prožili asi tak ten první rok. Já se, ve svém věku „říjné padesátky“, najednou cítila jako pubescent – občas jsem něco provedla a dostala vynadáno, když se to vysvětlilo, bylo zase vše fajn. Protože do té doby jsem nic podobného v osobním životě nezažila – můj první manžel (hodný a mírný člověk) zemřel po našem krátkém manželství při autonehodě – lítala jsem v tom neskutečně. Ale, jak říkám, děti pryč a já na své manželství najednou měla plno času J. V práci jsem od kamarádek slýchala od kamarádek různé horory, takže jsem si říkala, že tohle, co mám doma já, zase tak hrozné není. Že si za nějakou dobu na sebe zvyknem. Však ono se přeci říká, že ohýbat se dají jen stromky mladé, a my jsme už pěkně rozrostlé starší větve J.  

     Ale nebudu to natahovat – prostě jsem zjistila, že můj manžel je vlastně alkoholik. Jen si přede mnou celou tu dobu dával pozor. On si potajmu doma upíjel, pak začala ta jeho agrese, pak si zbytek dopil někde venku – on má celkem velké postavení, takže to o něm nikdo neví!, a doma zalezl.

    Jenže jak šel čas, přestal už na mne brát ohledy. A následovalo to, co zná asi každá, která žije s alkoholikem – průšvihy, lítost, slibování. Nemluvím ani o tom, že se ty intervaly mezi pitím (a následnými hroznými scénami) už velice zkracují. A znovu a znovu. Kupodivu, u něj v práci si dodnes nikdo ničeho nevšiml, tam si dává pozor. On taky může kdykoliv odejít (přesluhuje), ale nevím, co bych si počala, kdyby byl doma stále, 24 hodin.

    Takhle uplynulo oněch osm let. Já jsem sice navenek docela „statečná“ ženská, ale už pár dnů před penzí, takže si moc dovolovat nemůžu (nikomu se nemůžu svěřit), dětem už teprve ne. A především – nevím, co bych dělala, teď se rozvést. Byt jsem dala synovi, nastěhovala jsem se ke Karlovi. Nevím vůbec, kam bych šla. A za co bych pak žila. Kdybych zůstala jen s penzí v pronájmu, asi bych si musela otevřít nějaký salon sadomaso nebo co, protože bych tak akorát měla na holou činži…

     Opravdu si nevím rady. Deptá mne tahle situace neskutečně. I když, jak říkám, zatím to nějak zvládám (pro oko okolí), ale nějak už to přesahuje moje síly. Na jednu stranu si nadávám, do čeho jsem to vlezla, co jsem to provedla, na druhou zase – že všechno se dá řešit, jen občas je to takové „Kolumbovo vejce“ – jen přijít na to, jaké řešení… Prosím Tě i případně všechny čtenářky, poraďte mi ze svých zkušeností – nemám už asi moc času. Takhle bych se asi jednoho dne zbláznila a něco provedla. Promiň mi tu hysterii. Magda.

ODPOVĚĎ:

Plním tedy přání, které jsi vyslovila a nejprve vyzývám všechny, aby oni přispěli svou radou, svou zkušeností… Magdo, pravdu máš, že všechno se dá nějak řešit, ale – i když tvou situaci nadobyčej chápu – opravdu uznávám, že je dost těžká a svízelná… daniela

poradna@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk