Jel jsem přes Knínice, okouknul rozestavěnou dálnici, další stavby na Panenské, koukám,jedou velice slušně. Hranice pohoda, pasy ovšem byly vyžadovány. Bylo mi sice divné, že fronta aut směřujících k nám, se táhla skoro až do Bahratalu ( 1,5 km ), ale prosím. V Pirně, směr Drážďany, zhruba po 7 km WalMark Heidenau a vedle něj DigiHall. Kačena si zkusila pár plavek, nic se jí nelíbilo, barevně vyvedeny holt německy, popsat se to nedá, jsou viditelně prostě německý a to levné hadry skoro všechny. Takže z celého obrovitého WM se koupila nafukovací matrace a pár housek. Jó a nějakej smuck na krk nebo někam.

     Venku bockwurst, na kterém jsme si všichni docela pochutnali. Já mezitím v DigiHall očumoval foťáky. Docela mě denervovalo, že naprosto stejný typ fotos od stejného výrobce a stejného roku má v Německu silně odlišné parametry, ale diametrálně odlišné ( rozlišení u nás třeba 1,94 MPx, u nich 3,2 MPx, úplně jiný druh napájení a podobný zvrhlosti ). Navíc ceny neumím posoudit vzhledem k tomuto. Takže se asi vrátím pokorně někam do UL a v CDL systems mi něco určitě vyberou a objednají a bude klid. Všude dobře doma nejlíp.  -   A teď teprve začala ta dobrá zábava, 7 km z Heidenau do Pirny jsem jel jednu hodinu a dvacet minut. Za tu dobu jsem z Prahy v Plzni klimatizovaným vlakem a stačím si klidně dát ještě v pivovaru dvě chlazené točené. A to nemluvím o mrzkých penězích…Prostě od Drážďan je kompaktní, pomalu se posunující,  dvouřada aut a nemůžeš nic, ale absolutně nic, dělat. Chodec je proti tomu expresní vlak. V Pirně si říkám: nepojedu na Ústí, kam jeli skoro všichni, ale vezmu to romantickým údolím okolo hradu Konigstein. Jó, hovínko, sympatické údolí mého mládí k Bad Schandau se dávno změnilo ve čtyřproudovou rychlostní komunikaci s minimální rychlostí 110 km v hodině, aspoň se domnívám dle neustálého troubení, když jel sem jenom sto. Kam každej pospíchá, proboha!

     Zastavit se nikde nedá, kafe a cigárko někde u stánku – nedosažitelnej sen. Těsně před celnicí Hřensko se ozve telefon, vyjedu z příšerné řady aut na odstavný pruh, vyřídím telefon ( Jeník Š. ). Poprosím a zase se zařadím zpátky do davu ( bylo to cca 30 m před celnici ). Dojedu, odevzdám pasy a policajt povídá, že musím bejt bohatej člověk. Blbě civím, prostě: jel jsem 30 metrů nepřipoutanej (no – jel, velmi silné slovo !!!!! ) a že za to u nás je 1000 korunek pokuta a v Němcích 50 euro. Voni na mě samozřejmě koukali, jak telefonuju. Blbej fór, neplatil jsem, ale byl to poslední hřebíček do našeho výletu.

     Tak z Děčína domů, ve Velkém Březně v Adonisu jedno malé pivo a domů. Trochu nas*anej jsem si šel dát jedno a tam maník s velkou taškou, že prej má výbornej kšeft. Nakoupil v Němcích ve výprodeji přenosné ledničky do auta a teď je prodává.

     Chvíli na ni čumím a něco v mé duté hlavě začalo ťukat. Seberu se, skočím domů, najdu poslední katalog MAKRA a tam naprosto stejné typy prodávají u nás o 350 korun levněji, navíc se síťovým zdrojem pro použit9 doma a tříletou zárukou. Tak jsem mu to oskenoval a přinesl zpět do hospody. Pomalu se skácel, tak to mi zase trochu zlepšilo náladu. Cizí neštěstí potěší nejvíc – to jen jako malý příspěvek, jak vypadají příhraniční a letní slevy.

     Takže takhle skončil můj výlet do Němec a myslím, že do konce mého života už mě tam nikdo neuvidí. Ovšem – každá zkušenost je dobrá, dokonce i zkušenost blbá. J

František Bouška, Ústí n.L.

linkuj.cz vybrali.sme.sk