Trvalo hodně dlouho, než se největší bolest zacelila. Každý rok však Kateřina jezdila s kytičkou na místo, kde byl vsazen – malý kousek od silnice – křížek. Sama ho tam dala, na památku. Zapálila svíčku, upravila okolí, poplakala si a odjela domů, za svými každodenními povinnostmi. Urnu s popelem synka měla doma, protože nesehnala volné místo a na nějaké to „dražší“ neměla, živila živé…

    Uplynulo deset let. Zemřela, po dlouhém trápení svém i Kateřiny, její maminka. Kateřina se totiž starala v posledních letech o maminku silně sklerotickou, nejen že neschopnou samostatného života, ale i dost svéráznou… Bohužel, na to, aby maminku dala do nějakého domova neměla srdce, ani peníze – ono to totiž stojí víc, než by uhradila její penze. A tak prala, myla, přebalovala, krmila, bavila…Jako stroj. Práci měla „na doma“, aby všechno zvládla.

Když si pak jednoho dne přinesla domů druhou urnu, rozhodli se s „rodinným klanem“ (je vdova, takže jen ona a zbylé tři děti), že Pavla s babičkou rozsypou na „jejich louce“ – v jednom lese, na takové malé mýtince, kam dříve chodívali…

      Dojeli na místo, kde se mohli nechat auto – a dál pokračovali pěšky. Lesní pěšina je dovedla na místo. Nikde nikdo, jen občas ve větvích lesa je provázely malé veverky. Michal, dnes už devítiletý, po delší cestě dostal hlad a dožadoval se svačiny. Sledoval totiž doma, jak máma s děvčaty připravují koš se svačinou… Kateřina se snažila nejprve zachovat vážnost situace – napomínala chlapce, ať počká, až bude po všem, že pak někam zajdou, ale Míša oponoval, že brácha s babičkou čekali dost dlouho a ještě to chvíli mohou vydržet, kdežto on ne… Téměř to skončilo výpraskem a rodinným debaklem, protože dcerky, nyní dívky pre a postpubertální, si uvědomovaly absurdnost situace a začaly se navzájem špičkovat… Mladší si z všeho dělala legraci, starší se naopak rozčilovala až k hysterickému pláči.

     Nakonec se Kateřina rozhodla k rychlé akci: pomodlíme se, rozsypeme urny a odjedeme… Načež nastala půtka, kdo rozsype koho – sestry chtěly brášku, maminka syna, Míša svačinu. Po chvíli se dohodli, že každý kousek a že každý řekne své přání a poselství na rozloučenou…

    Vál svěží předletní vánek, kolem to vonělo pryskyřicí. Nejprve vybalili urnu, ve které byl uschován popel dvacetiletého mládence. Bohužel, za ta léta, kdy stála na poličce mezi fotografiemi, poněkud  závity zarezly, zatuhly, takže z jemného pietního otevření se stalo páčení všemi možnými způsoby. Nakonec to šlo přes šátek, a opravdu silou. Ale stalo se, co se stát nemělo, urna Kateřině, která ji otevírala, vyklouzla z ruky a vysypala se jí k nohám. Ta začala zoufale hrnout popel zpět do nádoby…

Míša maminku napomínal: „Mami, tohle je jehličí, to není Pavel, to tam nedávej…“ Děvčata zase: „Mami, ale proč to dáváš zpátky, když už je jednou vysypanej?“ Nakonec tedy našedlý prášek byl alespoň zčásti rozvát a přišla na řadu babička. Ta šla otevřít dobře…  Jako první chtěl teď rozsypávat Michal. Nějak se mu čarovnost a neobyčejnost situace zalíbila. Vzal urnu do rukou a hodil jejím obsahem. Snad to následující zavinil jakýsi bůžek absurdit, protože v tom okamžiku se popela zmocnil vír větru, a tuto tragikomickou skupinku zavál popraškem. „Mami, mami, na mě je všude babička!“ utíraly se děti…

    Ještě že v autě měli kanystr s vodou – nejprve se vzájemně omyli a pak si mezi stromy roztáhli deku k svačině.

     Prach jsi a v prach se obrátíš…

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk