Můj otec vždycky říkával, že jsem takový smolař, že kdyby žil ve Vltavě jeden jediný krokodýl, tak by mě určitě sežral. Je fakt, že jsem před příchodem puberty přežila zmijí uštknutí, automobilovou havárii, zdivočelé moře i útok ne zcela příčetného bližního, ale pocity neštěstí jsem ani jednou necítila, ba dokonce ani pocit štěstí, že jsem se zas vyvlíkla. Brala jsem všechno jako danost, kterou prostě zažívám častěji než je průměr, a neměla jsem pochybnosti, že to, co mě hlídá, si příště dá taky pozor. Štěstí a neštěstí byly pro mě literární pojmy.

     V dospívání jsem díky tradiční výchově dlouho trpěla názorem, že největší štěstí je najít otce pro své děti a být společně šťastni až do smrti. Že to není tak jednoduché, mě stálo pár desítek let života a několik zkratů v nervové soustavě. Docela absurdně, jeden z nejsilnějších pocitů štěstí jsem zažila o Vánocích, kdy jsem byla rozvedena, dokonale osamělá a v garsonce, vybavené spacákem a propanbutanovým vařičem. Sváteční večer jsem prochodila venku s rukama v kapsách, s očima na hvězdném nebi a se skvělou psicí vedle sebe. Hola hoj.

     Štěstí je pro mě prchavé a nezadržitelné, třešnička, která na té šlehačce ani nemusí být. Prožívat štěstí denně, do úmoru, by mě zabilo. Rovnováha je pro mě důležitější, klid v duši, dejme tomu, a přiměřeně zdravé tělo. Vnímám pohyb vzduchu, pod nohama zem, sílu vodního živlu a kouzlo ohně. Mám se pod kontrolou, co chci, to dokážu. Nepřemýšlím o sobě, musím se zastavit a poslechnout si otázku – jaký je můj nejšťastnější zážitek?

     Přemýšlím poctivě, chvilku váhám... Život, Danielko, celej můj tragikomickej život je vlastně šťastnej. Díky za něj.

Eva, Praha

linkuj.cz vybrali.sme.sk