Otázka, který okamžik ve svém životě člověk považuje za nejšťastnější, je jednou z těch záludných, u kterých se odpověď dost odvíjí od toho, kdo se vás zeptá. No uznejte, můžete manželce na takovou otázku odpovědět, že nejšťastnější jste byl v okamžiku „Hašek a spol. vyhráli olympiádu“? Zkuste si představit, jak by na takovou odpověď reagovala i ta nejtolerantnější a pak tu představu raději obejděte obloukem. Proto všechny bezpečné odpovědi by se měly točit kolem společných prožitků; několika verši na téma „Naše první rande“ nic nezkazíte. Cokoliv okolo dětí, zvláště jejich narození, je také v pořádku. Držte se na téhle pevné půdě a já vám ručím, že se neutopíte. Ale také vám ručím za to, že na detektoru lži by jste s tím neprošli.
     Pokud totiž chcete mluvit o dokonalém štěstí, museli byste si vybavit nějaký okamžik, kdy vám vůbec nedocházelo, že ono právě prožívané štěstí nebude trvat věčně, nezapomenutelné okamžiky k vám přicházely jakoby z vesmíru, nikam jste za ně nemuseli posílat účty… Vyrazit si do lesa na houby byl Zážitek z velkým Z,  a pokud mě je známo, tenhle způsob myšlení začne erodovat někdy ve třinácti a o pět let později z něj nezůstane na kameni kámen. 
    Kdykoliv s čistým svědomím prohlásím za pokrytce každého šťastného otce s prvorozeným zdravým potomkem v náručí, který vám bude tvrdit, že v tu chvíli ani na zlomek okamžiku nepomyslel na to, že potomek nebude pořád jen zdravý, nepocítil záchvěv strachu z budoucnosti, nebo mu neprokmitla hlavou odporná myšlenka na hromadu nenasytitelných složenek. Pokud už totiž máte občanský průkaz, myslíte si, že žijete převážně ve světě faktů a to zhusta dost nepříjemných. Kdežto jako děcko dobře víte, že svět – to jsou jen a jen kouzla…
   Jistě, jak dospělí, tak děti jsou v tomhle na omylu, ale ten dětský věk je tak nějak příjemnější. Malí i velcí lidští tvorové obývají sice společnou planetu, ale přitom žijí každý v úplně jiné galaxii nesprávných závěrů. Ty dospělé závěry většinou končí u starostí, obav a negativistických předsudků, kdežto děti s neomylnou jasnozřivostí docházejí k přesvědčení, že téměř všechno je naprosto skvělé. Dám vám jeden hodně bizarní, ale stoprocentně pravdivý příklad propastného rozdílu mezi dospělým a dětským uvažováním a pokud budete upřímní, myslím, že si sami dokážete vzpomenout na podobný zážitek.
    Kousek od malého města. ve kterém jsem kdysi žil, se jeden dost nezodpovědný řidič pokusil předjet autobus na velmi nepřehledném místě silnice. Měl v autě další čtyři lidi a počítám, že vzhledem k tomu co následovalo, už se podobné chyby nikdy nedopustí. Totiž, než sešlápl pedál plynu, nevšiml si, že před autobusem jede ještě malý náklaďáček. Svůj pokus o předjetí tak nestihl dokončit.
    Tím, co se mu v protisměru postavilo do cesty, byl z kopce se řítící hasičský vůz. Oba dva mnohatunoví mastodonti si nebohé embéčko několikrát vyměnili v sérii děsivých krátkých přihrávek. Když odezněl veškerý hluk drcených plechů, tříštícího se skla i zoufalých lidských výkřiků, nastalo podle očitých svědků děsuplné ticho, které, jak se později ukázalo, bylo tichem za čtyři mrtvé v osobním autě. Řidič přežil, pravděpodobně za trest. Z fyzických úrazů se naštěstí nikomu dalšímu nestalo nic, co by stálo za zmínku.
    Nehodu jsem na vlastní oči neviděl, kdyby ano, možná bych dnes mluvil jinak, ale o pár dní později se kousek od naší školy, na dvoře Sběrných surovin, objevil obyčejný valník (takový, na jakém ještě dnes zemědělci vozí brambory). A na valníku zbytky onoho tragického vozidla. Nic z té nepřehledné změti nepřipomínalo auto, snad jen jedna osa s doposud neutrženou pneumatikou, trčící v podivném úhlu do vzduchu, naznačovala, že tohle kdysi jezdilo po silnici.
    Mně i moje kamarády tenhle vrak neodolatelně přitahoval. Uspořádali jsme k němu několik výprav nebo přesněji řečeno, za těch pár dní, co tam valník stál, jsme se několikrát vydali na své toulky městem a pokaždé skočili u vraku. A když se snažím pochopit proč, vychází mi právě ten propastný rozdíl mezi dětským a dospělým uvažováním. Už tehdy, v čase hlubokého komunismu, byste našli hodně dospělých, kteří by za naší posedlostí touhle tragedií viděli katastrofální vliv nevkusných filmů, povrchních knih a zcela nesprávně vedené moderní výchovy. Která místo řádných občanů produkuje smrtí posedlé mladé násilníky a budoucí klienty pasťáků. Je to hluboký negativistický omyl; pokud vím, nikdo z mých tehdejších jedenácti dvanáctiletých souputníků se nikdy později nedostal do konfliktu se zákonem a snad ani dobrými mravy.
     Naše posedlost byla motivována úplně jiným omylem. Při pohledu na žalostné trosky, jsme my všichni předpubertální naivkové, pociťovali neotřesitelné vědomí vlastní nesmrtelnosti. Když je vám jedenáct a vidíte něco takového, je vám naprosto jasné, že tohle se vám nikdy nemůže stát. A i kdyby vám na chvilku blesklo hlavou, že to není pravda, vytěsníte tuhle pravdu tak rychle, jak už to o pár let později umět nebudete. Vytěsníte ji tak rychle, že dokonale zapomenete, že tu kdy byla. 
     A právě tahle tendence k zapomínání na nepříjemné skutečnosti způsobuje, že jen a jen děti dokážou prožívat okamžiky dokonalého štěstí a je úplně jedno, který z těch okamžiků namátkou zvolím, protože děti, pokud jejich osud není výjimečně tragický, dokážou být šťastné prakticky pořád. Pro další srovnání s dospělostí vám klidně řeknu, že jedním z mých opakujících se okamžiků dokonalého štěstí bylo, když jsem mohl o prázdninách zůstat dlouho vzhůru a pozorovat hvězdy. Když se mezi světelnými body na obloze mihla létavice, k dokonalosti už nechybělo vůbec nic.
     Dneska už jsem dospělý. Mám vysoké čelo a brzy budu mít tlak. Můžu si dovolit zůstat vzhůru jak dlouho chci, když mě to popadne, klidně celou noc. Můžu se koukat na hvězdy jak je libo. Přesto už ten zážitek není co býval – a není to jenom tím, že k dokonalému pohledu na hvězdy by to chtělo v celé přesvícené Praze vyhodit pojistky. Je to i tím, že dnes už vím o hvězdách příliš mnoho.  Hvězdy viděné příliš zasvěceným pohledem jsou poněkud….nemám přesné slovo, ale jsou prostě jiné. Jiné než tehdejší a ten starý pocit okouzlení se vrací jen obtížně, protože vracet se k onomu okouzlení se dá jen tak, že se vrátím v čase. A o vracení se v čase neřekl Einstein nic povzbudivého; a Einstein byl chytrý chlap, takže by se mu mělo věřit.
   I když občas se může vrátit záchvěv bývalého kouzla, a původní sílu už mít nebude, jako vzpomínka to může být příjemné. I na tohle vám dám příklad. Vezměte si Cassiopeu, souhvězdí ve tvaru W, které na obloze svítilo dávno před libovolnou automobilkou. Pohledem faktů je velmi strohá. Ale pokuste se najít jiný úhel pohledu, podívejte se na ni v jiném světle (a to jak přeneseně, tak doslova) a vykašlete se přitom na fakta.  Pořád může být krásná a okouzlující…

     Jen vám neradím, ptát se, co vlastně vidíte. Protože i tenhle kouzelný obrázek jsou vlastně trosky. Trosky po gigantickém výbuchu hvězdy. Kdo ví, co všechno ten výbuch zničil, možná celou civilizaci, kterou teď lidstvo marně hledá. I to je možné…

Takže, pokud už jste dospělí a přesto si chcete občas připomenout okamžiky dokonalého dětského štěstí, radím vám: vykašlete se na fakta a raději se na nic neptejte. Máte pak šanci alespoň na chvíli převézt Einsteina a donutit hodiny běžet pozpátku…

Martin Marx, Praha, http://binarniladin.bloguje.cz/

Ó, ty jeden :-)))... to bych nebyla já, věčný kverulant, abych ti hned neoponovala – píšeš, že děti jsou jen šťastné... Ne, ze svého dětství i dětství mých dětí vím, že i malé děti mají svá velká trápení. To jen nám, dospělým, se jejich starosti zdají malicherné... Sama si vzpomínám na mnoho děsivě zoufalých okamžiků – hrůzy, strachu... A věř mi, že jsem neměla špatné a smutné dětství, spíš naopak. Ale asi za to může moje hyperfantazie, která každou drobnost okamžitě nafoukla do neskutečných rozměrů... Jen jeden zážitek (na vzorek): když mi bylo kolem čtyř, maminka se na mě rozlobila (dost často, byla jsem "živé dítě"), a řekla: asi si budu muset najít jinou holčičku... A nedala mi pusu na dobrou noc. Neumíš si představit, jak hrůzný sen jsem tenkrát měla. Ještě dnes ho mám živě v paměti... Maminka seděla v parku na lavičce, kolem ní plno dětí. A jen jsem se dívala, jak ona si s nimi hraje, mazlí... Já stála sama, opuštěná, opodál. Probudila jsem se s velkým pláčem, měla jsem prý i horečku a určitě jsem pak byla nejmíň jeden den hodná :-). Moje máma byla totiž ta nej nej na světě a neuměla jsem si představit, že by mě nechtěla...

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk