Tahle kráska si klidně pochutnávala na kocourkově žrádle, zatímco on seděl opodál a klidně ji pozoroval. Miska byla pak každé ráno vyžraná, tak jsme začali dávat ven dvě misky granulí, aby zbylo i na toho našeho gentlemana :-))). Tihle dva k sobě museli zahořet platonickou láskou, stal se z nich nerozlučný pár. Náš šedý mohutný kocour a drobná bílá kráska. Téměř pokaždé, když jsem pouštěla kocoura ven, už na něj čekala ve křoví, kde se přivítali „ducnutím“ hlavami a běželi spolu flámovat. Když bylo horko, vyhřívali se vedle sebe na prohřátém betonu, v dešti se krčili pod jedním autem. Kocourek už neměl doma stání. Přišel domů většinou jen na chvíli ráno a hned zase utíkal ven. Přece nemohl svou přítelkyni nechat dlouho čekat… I tak si ale většinou našel čas se se mnou pomazlit nebo se mi alespoň otřít o nohy, aby ukázal, že na mě ještě nezapomněl.
     Bohužel, tenhle idylický příběh o kočičí lásce nemá šťastný konec. Jednoho dne jsem šla ze školy. Bydlíme kus u hlavní silnice, kde lidi jezdí jako šílenci. A není vzácností, že tu někdo přejede kočku nebo psa. A ten den jsem opět viděla něco ležet na silnici. Kočka. Bíločerná. Zamrazilo mě, když jsem v ní poznala naši známou. Ještě víc mě však zabolelo, když jsem viděla našeho kocoura, jak sedí na kraji silnice. Seděl, uši do zadu, jakoby čekal, až se zvedne a poběží s ním zase na pole lovit myši. Ale nestalo se tak.
    Dalších několik dní se kocour nehnul z domu. Celou dobu jenom ležel zalezlý v koutě a v hloubi duše oplakával ztrátou své jediné kočičí kamarádky. I já jsem plakala. Vždyť už skoro patřila do rodiny.
    Před pár dny mě uprostřed noci vzbudil hrozný řev mrouskající se kočky. Letěla jsem dolů, znělo to, jako by snad kocour s někým rval. Podívala jsem se oknem na zahradu – a tam se kocour honil a hrál si s nějakou cizí číčou. Na závěr kocourovi tradičně vyžrala misku. Když jsem vešla na zahradu, oba tryskem zmizeli v malé díře v plotu (skoro se tam zasekli, jak se tam oba cpali) a zmizeli ve tmě.
    A tak mu přeji z celého srdce, ať mu tahle známost vydrží co nejdéle. Vždyť i on si přece zaslouží spřízněnou duši.

Tess, Třebíč, www.tess.bloguje.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk