Jsem velmi nerozhodná a tak mě stálo spoustu času dojít k tomu, že to naše vzájemné trápení ukončím. Manžel evidentně o konec manželství nestojí. V podstatě plním funkci hospodyně -uvařím, uklidím, volný čas trávím s dětmi nebo podle svého. Nemyslím, že by mu to až tak vyhovovalo, ale když z práce přišel domů, byly tam děti, dostal najíst – "kulisa" rodinného života fungovala. No,až potud to vypadá velmi jasně a nebýt nové okolnosti asi Ti ani nenapíšu. Včera mi manžel oznámil, že přišel o práci. Tvářil se statečně, ale je mi jasné, že ho to sebralo dost hodně. Je mu padesát a nové zaměstnání se mu lehce hledat nebude. A já se zrovna rozhoupávala k zásadnímu rozhovoru… A teď ve mně bojují dvě – "přece ho v tom nemůžu nechat a vzít mu i tu iluzi rodiny, vždyť mu nic nezbude.." a "tak dlouho mi trvalo, než jsem se rozhoupala, všechno si to zdůvodnila, odhodlala se žít "na své triko",a teď to mám strčit do šuplíku a říct si..až...".

Čas letí čím dál tím rychleji.. Uf,uf...děkuju za odpověď. Alena

ODPOVĚĎ:

Ali, na první pohled bych tě měla politovat – dlouhou dobu vedle sebe žijete jako mumie, život na draka, jsi vlastně jen hospodyňka, on zas dodavatel peněz a konzument… Ale – velká část chyby je i na tvé straně, a ty sis v podstatě na otázku „jaké?“ odpověděla už ve svém textu: prostě tvá obrovská nerozhodnost!!!

Teď, pokud on není nějaký vyložený tyran, ochlasta či holkař – což, jak píšeš, není, by bylo fakt dost podpásovka, mu přidat ještě vyhazov z domova... Nikdy nikomu (natož jemu) bys už nevysvětlila a nevyvrátila, že doposud jsi to všechno snášela, protože nosil domů prachy atd. atd…. Ale mám pro tebe dva návrhy na řešení (a přesně, jak píšeš sama v úvodu – řešení skutečné bude na tobě):

a) využít nastalé situace k novému sblížení. Tedy – pokud ti není vyloženě fuj, pokud se ti při pomyšlení na nějaký bližší kontakt s ním nedělá šoufl J… Prostě bych teď někdy využila chvíle, až vaše ratolesti nebudou doma (ale co nejdříve), a sedla si s ním k lahvince, kafi, nebo… To nechám na tobě J. A dohodla si předem jedno: bude mluvit vždy jen jeden, nebudete si skákat do řeči, bude se na otázky – ať jsou jakékoliv a jakkoliv na tělo – pravdivě odpovídat. Za každou cenu. Jednat se bude slušně a slíbíte si, že se budete ovládat…. Já vím, je to jak rituál u soudu, ale ono by to mohlo zabrat… No, a na tohle ovšem budeš ty předem připravená (a tedy ve výhodě). Předem si rozmysli otázky a také to, co bys mu chtěla říct, co sis třebas předtím netroufla, nebo ti to bylo „blbý“… Víš, musíš si říct – teď nebo nikdy! Hele, mohlo by to prospět věci, určitě by se přinejmenším vyjasnilo mnoho z minulosti… Ale: ber to tak, jako když otevřeš starou pixlu s barvou – musíš nejprve odstranit tvrdou slupku, pak zvolna rozmíchávat… ředit… A ne vždy se to dá zachránit…

Ale – jak jsem ti už výše napsala, pokud bys to chtěla a zvládla zkusit, za pokus to stojí. Uvědom si jedno – tady je zbytečná jakákoliv „hrdost“, strach, že se shodíš. Protože to bude vědět jen on. A buď to dopadne dobře, nebo ne, ale rozhodně nikdo jiný to vědět nebude. Tak proč ne? Ovšem – nečekej okamžitou nápravu – když jste vedle sebe chodili jak dva sněhuláci, určitě se vše najednou nezmění...

b) druhá eventualita, že třebas už máš někoho "v závětří…" A že s manželem bys už neeee… Pak je to o něco těžší; rozhodně bych ti i v tomhle případě radila, nelámat to hned. On padesátiletej chlap by to snad ani neunesl… Ztráta práce, rodiny (manželství, dětí…). Nechci tě strašit, ale z takových se pak rekrutují bezdomovci… Však víš, chlapi zas nevydrží tolik, co ženský… Pak bych se snažila mu nějak pomoci, ono nějaké (i když třebas mizerné) místo se vždycky dá najít. Ostatně – i v tom, jak se k téhle situaci bude stavět, uvidíš, co by tě mohlo čekat do budoucna…

Asi jsem ti moc neporadila, co? Rozhodně – v každém případě – bych ti doporučovala, abys si vše předem promyslela, napsala si jakýsi „boďák“. Je to tak závažná věc, že to opravdu stojí za to…Kdykoliv znovu napiš, můžeme vymyslet něco dalšího. daniela

poradna@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk