Pospíchali jsme s našim cenným nákladem, jeli jsme sice směrem na východ, ale pak pojedem na západ, takže už vlastně na cestě domů. Předjížděli jsme i sněhové pluhy a to v takové takové vánici nedělají ani ti nerozumní. Ti rozumní už dávno někde zastavili. Dosmýkali jsme se tedy do Pittsburgu, našli místo kam jedem – a tam nikdo. Sněžilo, nikdo nás proto nečekal a zůstali doma. Poslední zážitek s Garym, těsně než se osamostatnil, taky stál za to. Jeli jsme na západ, bylo kolem třetí ráno, já řídil. Bylo to v Iowě, pár mil před hranicí do Nebrasky, táhlá levá zatáčka, vpravo stráň dolů. Tu jsem samozřejmě neviděl, jen vím, že tam je. Najednou se ozval zvuk, jako když jede šestnácka do zatáčky mezi Vodárnou a Florou, volant mi rval ruce z kloubů, jak se ta bestie snažila spáchat sebevraždu skokem do údolí. Naštěstí se mi povedlo ji udržet na betonu, i když chyběly snad jen centimetry, ten příšerný ryk ztichl, tah volantu přestal a já zastavil…  Vylezl jsem ven a šel se podívat, co se to stalo. Ve světle baterky jsem viděl, jak plexisklové okénko na náboji předního kola teče na silnici; když jsem zhasl, bylo ještě trochu vidět, jak je to do červena rozžhavené.

     Nejdřív jsem si řekl, že jsme teda na čas docestovali. To tady není problém, protože policajti jsou všude a nebude trvat dlouho, než u mne nějaký zastaví, jestli nepotřebuju pomoc. Zavolá vyprošťovací trak a ti nás odvezou na nejbližší truckstop, kde je opravna. Vše je jen ztráta času, nic víc. Moment, napadlo mne, proč odvezou? Třeba tam dojedu. Co se může stát horšího, než že to kolo upadne? Když pojedu pomalu, nic nehrozí a každou míli, kterou ujedu po svých, nemusí podnik zaplatit za odtah. Bylo to jen asi patnáct mil (dlouhých 24 km) – tam přece dojedu. Pomaličku jsem vyrazil, zastavil před vraty do dílny a zalez do postele. Vzbudilo mně až ráno bouchání na dveře, že stojíme před dílnou a abychom vypadli. Nevypadli jsme, ale naopak vpadli dovnitř, mechanici sundali kolo a nechtěli mi věřit, že jsme tam dojeli po svých. Ložiska kola byla kompletně bez kuliček, kov na kov. Zkoumali jsme, co se stalo a přišli na to, že se původně klasicky zavařila ložiska, nikdo neví proč, zbytky oleje tam ještě byly. Vnější část, kuličky a vnitřní část se svařily dohromady a celé se to začalo točit na té vnitřní časti, na které jsou ložiska jinak nasazena. To byl ten srdce a uši rvoucí zvuk. Pak se to třením ohřálo a přivařilo ke středu a utrhlo tam, kde se to má otáčet. Když se to stalo, přestal skřípavý zvuk, co mně tak vyděsil. A na tom pajdavém zbytku, na viklavém kole bez ložisek jsem dojel. Nevím jak, technicky je to vyloučené, řek bych, že se u toho můj strážný anděl pěkně nadřel.
     A ještě na jednu událost s Garym vzpomínám, a mám při tom husí kůži. Shodou okolností taky v Pittsburgu. Hledali jsme místní terminál, na kterém jsme ještě nebyli. Na „T“ křižovatce jsme se dostali pod most, to je americká specialita – most po délce ulice, na něm jezdí vlak nebo metro, nebo co. To nebylo důležité. Řídil Gary a na té křižovatce se mne ptá: "Doleva nebo doprava?" Řekl jsem doprava, on zatočil doleva, nevím proč a on taky ne. Byla to náhoda, že já plácnul ten správný směr a on zvolil ten špatný… Odpolední špička, stovky a tisíce aut s lidmi jedoucími z práce, a tady my v traku, šineme se na délku pod nízkým mostem. Ulice do stran byly moc úzké, plné zaparkovaných aut, ani pomyšlení na odbočení. Jediná cesta vede dopředu. Gary za volantem, já stojím v otevřených dveřích a koukám na střechu trajleru a na most, jak se pomalinku snižuje. Už tam zbývá jen dva centimetry místa, pak jeden, pak půl a my pořád nevíme, jak z toho ven. Šineme se pomaleji než krokem, za námi fronta aut až do nedohledna. Vím jediné, že když to dál nepůjde, způsobíme kalamitu, jakou tam ještě neviděli, budem muset couvat ven.

     Náhle je před námi světélko naděje, křížovatka pěti ulic, ta naše s mostem vede šikmo doprava. Je vyhráno, pojedem prostě rovně a zpod mostu vyjedem. To už na nás volal chlapík z chodíku: "Don't ever think about that..." "Na to ani nemyslete, támhleta traverza je moc nízká, utrhne vám střechu."
Přesto jsme k ní pomalinku dojeli, já se šel podívat a on měl pravdu, chyběly nám dva centimetry. Znám tu dobrou radu vypustit pneumatiky, ale co pak? Na těch poloprázdných bezdušových pneumatikách ujedu možná, pokud budu mít štěstí, i několik metrů. Chlapík nám říká, že musíme jet dál pod tím mostem, ale to už zastavil v protisměru jiný, místní a nižší trak, řidič volá: "Zapomeňte na to, ten most se snižuje až na 12 stop a 6 palců." My máme 13' 6", o 30 cm víc.
     Gary to vyřešil po svém, vylít z kabiny jak netopejr, on že dál nejede a ať si s tím dělám, co chci. Co mi zbývalo jiného, než si sednout za volant. Jediná naděje byla odbočit doleva. Rovně to nešlo, šikmo vpravo pod tím mostem taky ne, no a přímo doprava už vůbec ne, tam bylo místo pro ne moc široké osobní auto. Tak tedy doleva. Uprosil jsem Garyho, aby mi hlídal pravý přední roh, protože musím jet co nejblíž zaparkovaným autům.
     Šinul jsem se dopředu, Gary spolehlivě hlídal, jeli jsme opravdu jeden až dva centimetry od aut. Koukám na něj, koukám oknem na zadek trajleru a je mi jasné, že tudy cesta nevede.  Zadní kola se pomalu sunou k autu zaparkovanému na rohu. Ještě dva metry a zůstanu stát, dál to nepůjde, ale aspoň budu pryč z té hlavní. Ještě metr, ještě půl. Vtom se stal zázrak číslo jedna, odnikud se objevil černoch, vynadal mi rajskými slovy za to, že musí couvat pryč, protože ho tam blokuju. Nic jsem neslyšel radši, než tohle. Sunu se dál. Nevím na co jsem myslel, neměl jsem plán, nevěděl jsem co udělám až se tam zašprajcuju. Mé plány do budoucna nešly dál, než k příštímu centimetru.
    Stál tam na rohu sloup osvětlení a na něm semafor. Koukal jsem na něj a věděl, že u něj se zastavíme znova, tentokrát nadobro. Ten neodjede jako ten černej – ale kdo by myslel na takový voloviny, teď mám tady důležitější starosti, ještě pár centimetrů a pak se uvidí. Na mou duši, čestné pionýrské, já nevím, jak se to stalo. Prostě jsem se kouknul na sloup a viděl, že ještě kousek můžu a pak zůstanu stát, ten sloup by musel být o čtyřicet centimetrů stranou, abychom projeli. Podíval jsem se dopředu na Garyho vpravo a pak zpátky na sloup – a ztuhnul jsem jak Lotova žena. Ten sloup stál vedle trajleru, těch potřebných 40 cm se stalo skutkem, jsem venku! Na chodnících stál dav čumilů, to se ví, takovou atrakci tam neuvidí každý den, dokonce i z televizních novin přijeli. Když bylo po všem, lidé tleskali a já jsem dodnes přesvědčený, že jsem byl svědkem pravého a nefalšovaného zázraku a ti lidé tleskali Pánu Bohu. To je totiž to nejpřirozenější a nejlogičtější vysvětlení, jakého jsem schopen.

linkuj.cz vybrali.sme.sk