V dnech, týdnech či měsících před onou smutnou událostí spíš přemýšlíme, jak svému člověku pomoci, jak mu ulevit. Asi je málo lidí, kterým ještě nikdo nezemřel, kteří se nesetkali s touto stránkou našeho života – všichni víme, že všechny to čeká – ale povědomí o této nevyhnutelnosti máme ve své duši zablokováno… Vzpomínám si, jak jsem to prožívala jako malá holka. Nejprve, to mi byly asi čtyři roky, zemřel dědeček. Byl útlý seschlý a velice vysoký holohlavý pán, s pronikavým pohledem. Přiznávám, že jsem se ho bála, častokrát jsem ho neviděla a tak, když jsme jednoho dne jeli všichni na hřbitov, spíš mne zajímalo všechno a všichni kolem… Teprve později jsem se dozvěděla, jak zemřel – prý se naobědval, zakouřil si, vypil své kafíčko, natáhnul se na otoman a řekl: „Otylko, vzbuď mě tak za hodinku…“ Což se babičce Otylce už pak, bohužel, nepovedlo.

    Druhá smrt, která mne už zasáhla nesmírně, byla smrtí právě oné – mnou tak milované – babičky. Babička byla zvláštní osoba, nesmírně laskavá, milá, nikdy se snad nerozčílila, se vším si věděla rady, u ní jsem vždy našla řešení na jakékoliv problémy. A byl to můj první člověk, o kterém jsem předpokládala, že bude žít věčně. Babička mi připadala celá ta léta stejná… Nejspíš to bylo tím, že mne provázela životem od ranného dětství. Když pak zemřela, báli se mi všichni kolem o její smrti říct. Vrátila jsem se tehdy z třínedělní dovolené v Bulharsku. Opálená, spokojená a samozřejmě jsem hned druhý den chtěla jít za bábinkou. Máma nějak nevěděla, jak do toho… Babička žila sama v malé garsonce, v pátek k ní chodil jeden, v sobotu druhý syn. Já v týdnu skoro každý den. A tehdy, bylo to prý v pondělí, se jí snad přitížilo. Telefon neměla, takže nikdo o ničem nevěděl. Až v pátek ji prý našli… Neměla to vůbec lehké, asi se tam, chudák mátožila, omdlévala a zase probírala pár dnů. Nenáviděla jsem se za tu dovolenou, za smích a moje vyvádění u moře – nikdo mi nemohl vymluvit,  že jsem za nic nemohla. Prostě – kus mého života zemřel s ní a já to stále nemohla pochopit…

     Táta zemřel rychle a naštěstí ho snad nic nebolelo – ale už to bylo v nemocnici, kam jsem ho (s mrtvicí) odvezla. Odpoledne najednou ochrnul a k večeru už byl na obláčku. On měl všechno v životě ráz na ráz J, nikdy se s ničím nepáral… Bylo mi smutně, ale přeci jen to bylo asi nějak všechno pochopitelné.

     S čím jsem se nevypořádala dodnes a co asi stále přetrvává i všude kolem, byla smrt mé mámy. Mámy jsou totiž další „věčné osoby“, které mají žít s námi, které mají být naší nejvyšší instancí na doživotí… Nemyslím tím, že bych snad poslouchala všechny její rady, že bych se s ní nehádala, nevedly jsme neskutečně bojovné diskuze, ale máma tu prostě měla být stále se mnou a pokud možno zdravá… Už jsem byla sama mámou, sama jsem byla „skálou“ pro jiné – ale ta moje, ta mi neměla odejít.

     A už rozhodně ne tak, jak se to stalo. Měla bolesti na prsou, špatně se jí dýchalo, bolelo ji v zádech, slábla mi před očima… Taky byla najednou ještě protivnější, než kdy jindy, s ničím jsem jí nevyhověla, doma mé vlastní průšvihy… Její lékařka mi dokonce zavolala, že je máma neskutečný hypochondr, že dostala prášky na odkašlávání a ať si to s ní vyřídím sama. Po nějaké době jsem zašla k naší obvoďačce, ta se mne vyptala na její stav  a pak mi navrhla, ať ji přivezu k ní, že jí prohlédne. Upozorňuji, že to bylo v době, kdy byla podobná akce nesmírně ilegální… A tehdy jsem se dozvěděla, že maminka umírá na rakovinu. Veškeré tišící léky do té doby – dostala jen acylpyrin…

Vzala jsem si ji domů, vyklidili jsme pro ni dětský pokojík, sestra ze střediska jí chodila píchat dvakrát týdně nějaké injekce. Ale už to asi nestačilo; po třech měsících neskutečného utrpení ji odvezli do nemocnice. Byla sobota, neměli snad místo – takže jsem maminku našla v jakési „tělocvičně“ – v pokoji, kde snad bylo 16 postelí… Když jsem viděla tu hrůzu, onu studenou bezohlednost až krutost personálu… Nebylo jiné řešení. Další den jí dali (pak řekli, že prý to byl omyl) silnou dávku nějakého opiátu, takže začala „bláznit“ a oni ji odvezli do Bohnic… Tam ji pak hned po příjezdu spolupacientky okradly a zmlátily – když jsem tam po práci zajela, myslela jsem, že všechny snad zabiju. Odvezla jsem maminku (po delším telefonování) taxíkem zpět do oné původní nemocnice. To už byla znovu při vědomí, jen šíleně vyděšená. Moje nesmírně silná a suverenní máma byla najednou droboučký zoufalý věchýtek… Ještě dnes si vybavuji svou obrovskou bezmocnost. Tehdy jsem se (asi to nakonec pomohlo) už neudržela, bylo mi všechno jedno a já tam vše vykřičela: jak je tohle možné!!!  Dostala pak nějaké léky a usnula mi v náručí. V malé komůrce vedle záchodů, o něco malinko větší než postel, na které ležela. Druhý den mi zavolali, abych jí přinesla šaty do rakve…

     Přiznávám, že se bojím smrti. Bojím se všeho tohohle nedůstojného kolem… Chtěla bych jednou odejít jako ten dávný dědeček – bez trápení svého i svých blízkých.

Bohužel, opak bývá dnes pravdou…

daniela@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk