Někdy mám pocit, že jedná tak, že všichni jsou tu pro něj, vše co dělá, dělá s tím, že takhle něco může získat, hlavně on. Já jsem si vždycky představovala, že dva lidé by si měli především důvěřovat, u nás tomu tak není, už před svatbou jsem cítila náznaky toho, co se postupně vyhrotilo: nejde o jiné ženy, ale o peníze. Ukázalo se,  že můj muž si vydělává  spoustu peněz bokem, a přitom mi do očí říká, že nic nemá. Takže je to tak, že mi neustále předhazuje, jaký je vzorný manžel, že dává celou výplatu do rodiny, přitom bazíruje na každé koruně, kterou utratím  pro sebe. Je to tedy tak, že všechno co máme, jsou prý věci mého manžela - slušné bydlení, auto, atd. – uznávám, muž je jinak spolehlivý, nekouří, nepije, všechen volný čas tráví se mnou, myslím tím, že nechodí s kamarády po hospodách apod. Ale cit?

Přesto bych chtěla  mít vedle sebe muže, který mě bude milovat a chtít mít se mnou děti, a hlavně si budeme vzájemně důvěřovat. Jsou vůbec tyhle moje představy v dnešní době uskutečnitelné, nebo ty mé pocity nejsou důležitější než to, že máme? Největší problém je v tom, že mám strach ze změny - zůstat sama a snad začít hledat znovu. Mám pocit, že jsem se za tu dobu, co jsem s ním hodně změnila, vždycky jsem byla taková bezstarostná, nemusela jsem nikoho o ničem přesvědčovat a vymýšlet, jak věci říkat, prostě jsem jednala zcela přirozeně, tak jak jsem to cítila. Zajímala mě dřív spousta věcí : muzika, divadlo, literatura, obrazy, ráda lyžuji, plavu, miluji přírodu, zvířata, hlavně psy. Poslední  dobou často  přemýšlím o svém životě, bude mi třicet let, přemýšlím i o dětech…
Nevím – mám se vším smířit a žít takhle dál vedle svého manžela? Karola

ODPOVĚĎ:

Milá Karolo, v podstatě ses nechala pozvolna udeptat, je to takové to „tisíckrát nic, co umořilo osla“… Ovšem, ve tvém případě se zrovna o „ničem“ mluvit nedá… Nejprve bys si měla promluvit se svými rodiči – já vím, že z ohledů na tebe se ke tvému muži chovají asi velice mile a vycházejí mu vstřic, ale ono i tohle by mělo mít své meze. Prostě jim řekni, že se nemají bát říct i odmítavou odpověď, případně příště vyžadovat nějakou službu oni…

Ohledně vašeho společného hospodaření: stále ještě v mnoha mužích bohužel převládá názor, že do domácnosti mají oba dávat stejným dílem. A v případě, že tedy žena nedisponuje (což je podstatně běžnější) stejným příjmem, tak se dostává do nepříjemné až závislé situace. Což je tvůj případ, že. Tím, že sis to nechala všechno přerůst přes hlavu, že jsi dlouhou dobu se vším jen trpně souhlasila, jsi ho vlastně utvrdila v jeho mínění, že je vše tak, jak asi má být… Asi bys se ze všeho nejdříve měla vrátit ke svým zájmům, nebýt tak zcela odevzdaná. Ono, nezlob se, je pravda něco na úsloví mé maminky, která by podobný případ komentovala slovy „když si ženská lehne před práh místo rohožky, tak se pak nemůže divit, když si o ni opucuje nohy…“ Ano, ty ses totiž určitě změnila. Kde je ta dívka s mnoha zálibami, zájmy? Jistě jsi byla sebevědomější, suverénnější. A – pokud se jedná o nějaké nákupy pro sebe: zkus svému manželovi zamýšlenou útratu oznámit předem. Víš, třebas mu řekneš, že potřebuješ nové kalhoty, nebo boty, atd. A že počítáš, že to bude stát asi tolik a tolik. A uvidíš. Když bude mít nějaké výhrady, klidně a mírně mu to zdůvodníš, nehádej se. V podstatě to bude jakési oznámení. A věc si koupíš. (Tedy – věřím, že nejsi žádná rozhazovačka J…) Zkus to, třebas je zádrhel jen ve vaší komunikaci… Dej si nějakou dobu na pokus o vylepšení vašeho vztahu. Uvědom si, že to, co se pokazilo za delší dobu, nemůžeš změnit za pár dnů…

Rozhodně ti však nedoporučuji snažit se současný stav řešit „miminkem“. Když tak se zase ozvi, ano?

daniela

poradna@kudlanka.cz

linkuj.cz vybrali.sme.sk