Druhým rokem studuje chebské osmileté gymnázium, kromě toho závodně tancuje a se svým českým partnerem patří ke špičce místního souboru. Její otec Nguyen Thua Ngo měl docela jiné dětství. Vyrůstal na chudé severovietnamské vesnici, přes den chodíval pást buvoly, a jeho mládí poznamenal válečný stres a časté bombardování amerických letadel.  „Seděl jsem ve škole v lavici s kamarádkou. Jednou v noci bombardovala letadla vesnici, a ráno vidím, že místo jejího domu je jen díra. Její nohy visely nedaleko na bambusu,“ vypráví jedno z válečných traumat, která ovlivňují jeho pohled na svět dodnes. „Co si myslím o útoku na Irák? Každá válka je svinstvo. Já nevím, jestli existuje nějaký bin Ládin, ale vím, že Americe už nikdy nebudu věřit.“ 

     Do Čech Nguyen přijel ještě v první polovině 70. let, jako dělník vystřídal několik továren a díky dobré znalosti češtiny se stal po revoluci v Chebu žádaným tlumočníkem a zprostředkovatelem pro nově příchozí Vietnamce. Kromě toho také obchoduje. Pětičlenná rodina (kromě dvou dcer mají ještě syna) bydlí v panelákovém bytě, vaří si vietnamská i česká jídla a ctí tradiční svátky a zvyky: na výročí zemřelých zapaluje svíčky a vonné tyčinky, slaví lunární rok. Džami má kamarády mezi Vietnamci i Čechy, svou odlišnost nijak zvlášť neprožívá, děti ji berou docela normálně. „Když jsem slavila narozeniny, přišlo víc Čechů. Udělala jsem jim s mámou vietnamské závitky,“ vypráví. Jen nedávno se jí na taneční soutěži stal nepříjemný zážitek, o kterém se jí nechce moc mluvit. „Vrazili do sebe při tanci s nějakou holkou a ona jí řekla, uhni, ty špíno,“ vypráví její taneční mistr Vladimír Hána. „Džami z toho byla celá špatná, plakala a nezatančila dobře, i když se jí to děvče přišlo omluvit.“ Jako učitel tance má prý s Vietnamci jen ty nejlepší zkušenosti: „Jsou nesmírně ctižádostiví, spolehliví a rodiče je hodně nutí k výkonům. Navíc pro tanec je potřeba společenské chování a to mají Vietnamci špičkové.“ 
     Superlativy na adresu vietnamských dětí jsou v Chebu slyšet snad ze všech stran, ale čím to je? „Moji kamarádi chodí hodně na doučování,“ vysvětluje Džami úspěchy svého etnika, „ale ne všichni mají jedničky, to zas ne.“ Ona sama je vytížená až až: přes týden čtyřikrát trénink a ve zbylém čase se učí, takže jít si hrát ven s dětmi se jí podaří jen v sobotu. A i volné večerní chvíle tráví dívka naplno: zatímco máma s tetou si předplatily vietnamský televizní kanál a sledují v něm seriály, Džami se dívá hlavně na české zprávy (ačkoli vietnamsky rozumí dobře). Klíčovou roli v úspěchu vietnamských školáků hraje bezesporu silná touha rodičů, aby jejich děti vystudovaly. „Vietnamský národ se vždycky snažil dát dětem to nejlepší. Rolníci třeba prodávali krávy a koně, aby měly jejich děti na školu. A tady? Mám známé, co stojí dvanáct hodin denně u stánku, v zimě v létě, a všechny peníze dávají dětem – na hodiny češtiny, angličtiny, tance. Je to pro ně radost. Chtějí, aby jejich děti jednou dosáhly výš,“ shrnuje pan Nguyen.

Jako v NHL
     Že generace trhovců zvolna vychovává budoucí tuzemské intelektuály, potvrzují i čísla: na chebské gymnázium se ještě před pěti lety dostával tak jeden, dva Vietnamci, napřesrok jich do lavic usedne 22 v osmiletém a pět ve čtyřletém cyklu. Podobný trend pak zaznamenávají školy všude, kde je koncentrována vietnamská komunita. „Otevřel jsem letos o třídu víc,“ svěřuje se ředitel chebského gymnázia Jaroslav Kočvara, „aby zdejší rodiče neměli pocit, že všechno vyberou Vietnamci.“ Věděl, co dělá, protože imigrantská komunita měla při zkouškách skutečně zdrcující úspěšnost: na osmileté studium se nedostali jen dva vietnamští uchazeči, oproti 27 Čechům. A ještě jeden pozoruhodný detail – děti, jejichž rodiče jsou často schopni se česky domluvit jen ve zkomolených holých větách, porazily tuzemské školáky na celé čáře v českém jazyce. „Lidé se mě ptají proč a mě vždycky napadne vysvětlení, které jsem četl v rozhovoru s jedním českým hokejistou, co hraje v Kanadě NHL. Říkal: Aby trenér postavil mě a ne Kanaďana, musím být dvakrát lepší,“ přemítá ředitel Kočvara a dodává: „Ale je nutné si také uvědomit, že jejich rodiče sice prodávají ve stánku, ale ve Vietnamu to často byli doktoři nebo inženýři.“
     Přestože mu prý nikdo z českých rodičů nevyčetl, že školu obsazují imigranti a na české děti nezbývá místo, ví, že podobné řeči Chebem běží. Ale atmosféra, která panovala před školou těsně před začátkem zkoušek, naznačovala, že na západě Čech se skutečně naučili nadhledu a toleranci. „Člověk si těžko zvyká, že vypadají jinak,“ přemýšlela paní Zdena Kliková, jejíž syn skládal minulé úterý přijímačky spolu s Vietnamci, „ale pro naše děti je ta konkurence prospěšná. A koneckonců, jaké lepší přistěhovalce než ambiciózní, snaživé a inteligentní bychom mohli chtít?“     
     Je velká přestávka a žáci sekundy A, třídy s největším poměrem Vietnamců na chebské škole, posedávají na lavicích a povídají si. Na první pohled je znát, že nová vietnamská generace nemá s komunikací a otevřeností žádný problém. Trojice dívek, jejichž rodiče pracují v tržnici, se ochotně dává do řeči. „Umím německy, učím se anglicky a příští rok začnu s francouzštinou,“ říká sebevědomá hubená Luú Anh Nhat přezdívaná Nitka a na otázku, jestli ví, že je ve Vietnamu komunismus, reaguje suverénně. „Jasně, třeba se tam nesmí prodávat Cosmopolitan, nebo se ve škole neučí o sexu. Tady už jsme v biologii brali pohlavní orgány, člověk se tu dozví víc. Jo a taky se tam na ulici nesmí pokřikovat všechno, co si myslíte – za to může ten komunismus,“ dodává.

Petr Třešňák, www.respekt.cz,  Praha  

linkuj.cz vybrali.sme.sk