Nguyenovi do města přesídlili v polovině devadesátých let: v Ostravě, kde se Hao koncem 80. let vyučil obráběčem kovů a oženil se, dostal totiž malý Martin astma a lékaři jednoznačně doporučovali přesun do lázeňského města za lepším vzduchem. Paní Nguyen měla na Karlovarsku přátele, protože tu dřív pracovala, a tak si rodina ve Františkových Lázních pronajala od známého dům a rozjela podnikání.
     „Zdraví se zlepšilo o 80 procent. Děti a jejich vzdělání jsou pro nás na prvním místě,“ usmívá se Hao, který ve městě má kamenný obchod a stánek s textilem. Jeho žena Tam pak nesměle dodává, že radost jim dělá i Martinova mladší sestra: před čtrnácti dny skončila v celostátní klavírní soutěži na druhém místě. Přestože rodina patří k malé části Vietnamců, kterým se už podařilo získat české občanství (čekací doba je minimálně patnáct let), a pilně šetří, aby si mohla v Čechách koupit vlastní dům, Nguyen Hao odmala vštěpuje svým třem dětem také vietnamštinu. Těsně před nástupem do české základní školy odjíždějí na rok do Asie, kde školní výuka začíná už od šesti let. „Bylo to dobré, jen mi vadilo, že nás někdy za trest mlátili pravítkem přes prsty,“ vzpomíná Martin na exkurzi do autoritářské země předků. Když se vrátil, uměl prý obstojně číst vietnamsky, dnes dává přednost spíše Rychlým šípům a Harrymu Potterovi v českém překladu.
     „Děti se musí naučit jazyky, aby mohly studovat univerzitu, kdekoli budou chtít,“ shrnuje Hao hlavní rodinné plány. Na otázku, zda přistěhovalecká rodina zažila v Česku také nějaký problém s úřady nebo obyvateli, pak odpovídá odzbrojujícím úsměvem a zdvořilostí. „Přece nebudu o někom říkat něco špatného. Každý má nějaký malý problém, ale my žádný velký nemáme, opravdu ne.“
Malá Hanoj
     Žádné výhrady, stížnosti, žádná otevřená kritika – to je jedno specifikum vietnamské nátury. Tím druhým, jež dosud v Česku platilo beze zbytku, je velká uzavřenost. Pro Vietnamce je nesmírně obtížné ovládnout češtinu, podle odhadů s tím mají velký problém minimálně dvě třetiny z nich, a žijí proto v uzavřených komunitách, o nichž bílí vůbec nic nevědí. Nejznámějším příkladem jsou pražské Modřany, kde během let na území velkoskladu Sapa vyrostla jakási malá Hanoj. V bludišti uliček a stánků nechybí obchody s vietnamskými potravinami, restaurace, karaoke bar, kadeřnictví, knihkupectví, půjčovny originálních filmů ani tradiční buddhistická svatyně. Život většiny modřanských Vietnamců se odehrává uprostřed této rezervace, kam smějí bílí pouze na pozvání nebo za obchodem, jen na noc přistěhovalci odjíždějí přespat do pronajatých bytů. Rovněž volný čas tráví Vietnamci po svém: mají vlastní fotbalovou ligu, chodí na koncerty vietnamských populárních zpěváků, kteří občas za vysoké vstupné (kolem tisíce korun) hrají pro emigranty v pražském Edenu, vydávají několik vlastních časopisů, sledují přes satelit vysílání státní televize z Hanoje. 
     „Jejich ekonomická situace je velmi specifická,“ popisuje další příznačný jev sociolog a vietnamista Jiří Kocourek, „Vietnamci většinou vydělávají slušně – hrubým odhadem 25 tisíc korun měsíčně, ale mají mnohonásobně vyšší režii než my. Platí vysoké tržní nájmy, neumějí si výhodně dohodnout řemeslníky, platí dětem české chůvy a doučování, potřebují k podnikání auta – takže nakonec jim prakticky nic nezbývá.“
     Také vstup do chebské tržnice Dragoun, jednoho z největších trhů ve střední Evropě, pověstnou uzavřenost potvrzuje: sehnat u stánků někoho, kdo by byl ochotný si povídat, je takřka nemožné. „Jo, jo stříhám i český,“ odpovídá lámanou češtinou místní kadeřnice, ale na další konverzaci jí ani zákazníkům čekajícím na sestřih čeština nestačí. U dalších stánků, kde si někteří prodejci krátí dlouhou pondělní chvíli hraním karet o dvacetikoruny, pak následuje jen rozhodné zavrtění hlavy.
     Sdílnější je Jan Svoboda, český zástupce šéfa bezpečnostní služby, která tržnici pro Vietnamce hlídá. „Snaží se tu sami starat o pořádek, aby neměli problémy. Třeba zrovna včera jeden Vietnamec napadl německého zákazníka a teď čeká, jaký trest mu krajané ve vedení tržnice vyměří. První varování je uzavření stánku na několik dní, při opakovaných problémech dostane nemilosrdně výpověď,“ popisuje pravidla hry ochotně hlídač. Jinak nedá na trhovce dopustit: dřou prý neúnavně od rána do večera za každého počasí, a jejich zásluhou přežily budovy prvorepublikových kasáren porevoluční odchod armády – všude v okolí bývalé vojenské objekty zchátraly, v Dragounu mají naopak Vietnamci smluvní povinnost domy udržovat. 
     Ostatně tržnice Dragoun je ukázkovým příkladem rozporuplnosti pocitů, které české úřady k Vietnamcům chovají. Zatímco celníci tu loni v červenci během čtyřdenní šťáry triumfálně oznamovali nález padělaného zboží za 220 milionů, ilegální manufaktury na cigarety a pirátská CD a líčili trh jako centrum stínové ekonomiky, chebský úřad si naopak své Vietnamce hýčká. Třicet milionů ročně plus pět milionů povinných investic do budov kasáren Dragoun představuje pro okresní město bezkonkurenčně nejvyšší příjem z pronájmu – a Vietnamci jej platí vždy na dva roky dopředu. Trhovci navíc dávají práci místním lidem i firmám, lákají do města tisíce koupěchtivých Němců a podporují město i jinak – věnovali například peníze místní porodnici, školce koupili zahradní prolézačky. „Musíme si přiznat, že bez nich bychom si možná nemohli dovolit rekonstrukci historických ulic, výstavbu cyklostezek, nebo novou střechu zimního stadionu,“ stvrzuje vietnamský přínos pro chebskou pokladnu místostarosta města Václav Jakl (ODS).
     Jednatel firmy Lanzaro, jež tržnici Dragoun provozuje, nepřístupný čtyřicátník Tru Dang Quoc, křižuje svou říši ve stříbrném džípu a při rozhovoru předem vylučuje všechny otázky na daňové úniky a padělatelské dílny: „Nebudeme se bavit o obchodech.“ Časem se sice rozpovídá a postěžuje si, že kšefty jdou dolů, Němců ubývá a nájem je příliš vysoký, on i jeho tlumočník ale ožijí, když je řeč o dětech. Mají radost z jejich úspěchů na chebských školách, trápí je však, že malí Vietnamci valem zapomínají svou rodnou řeč. „Ani česká pohádka, ani vietnamská pohádka nejsou jejich. Jsou někde mezi,“ krčí rameny Tru. Dobře se k řešení tohoto problému postavila modřanská základní škola u tržnice SAPA – malým Vietnamcům nabízí jednak doučování češtiny a také lekce vietnamštiny, aby nezapomněly své kořeny. V Chebu to zatím nikoho nenapadlo.

linkuj.cz vybrali.sme.sk