Tohle jméno mi vždycky vonělo romantikou a dálkami, nějak mi nikdy dřív nedošlo, že je to složenina z TEXasu a ARKANsAsu. Možná proto, že jsem ani nevěděl, kde to je. Jeli jsme tedy a strašně lilo. To ani nebyl déšť, to prostě padala z nebe voda. Jel jsem já a mezi druhou a třetí ráno jsme se s Garym vystřídali. Vždycky jsem mým žákům říkal, že se nemají na cestě flákat, ale zase že je lepší dojet pozdě než nikdy. Byl jsem v posteli asi hodinu, když mne vzbudilo, že trak stojí. Je to divné, ale ono mně to opravdu vzbudilo, když se trak přestal zmítat. Zeptal jsem se co se děje a Gary mi řekl, že je moc ospalej a jestli můžu, ať si "to" vezmu a jedu dál. Nevzal jsem si "to", raději jsme oba usnuli spánkem spravedlivých.
     Když jsme se dopoledne probudili, nepršelo. Vylezl jsem z traku na vyčůrání a co do mne přímo praštilo, byl mráz a vítr. Takový vítr, že máte pocit jak fouká přímo skrz vás, jen skrz kosti to nejde a ty zebou. Skočil jsem zpátky do traku, Gary taky, že pojedem dál. Odbrzdil jsem – a nic. Brzdové čelisti přimrzlé k bubnům, tak důkladně, že to motor prostě neutrhl. Popadli jsem rádio a zavolali jiného řidiče jedoucího naším směrem, aby Garyho vzal na truckstop o pár mil dál a Gary ať se bez mechanika ani nevrací. Dneska už vím, že to chtělo kladivo, vlézt pod trak a trailer, a údery do brzdových čelistí jen uvolnit led. Tenkrát jsem to nevěděl a kupodivu to nevěděl ani mechanik, který přijel s Garym.
     Takže mechanik vlezl do traku, dal tam rychlost, zacloumal s tím, něco ruplo a zpod traku se vykutálel kardan…  Naštěstí se to nezlomilo tak beznadějně, jako na mé první cestě do New Yorku – praskla jen vyměnitená část kloubu. Po opravě jsme se stavili na snídani a já se pamatuju, jak nám bylo divné, kolik je tam v tu denní dobu lidí. Po několika mílích směrem na západ, jsme to pochopili. Takové náledí jsem v životě neviděl. Na silnici byla zrcadlově hladká, jeden a půl centimetru silná vrstva ledu. Zpomalili jsme a ploužili se dál. Předjel nás trak, řidič nasadil řetězy. V příští zatáčce jsme předjeli my jeho. Jak chtěl zatočit, přední kola ho neposlechla, jel dál rovně a spadl čumákem do příkopu.

     Viděl jsem osobní auto, jak pomalu sklouzlo bokem ze silnice, když řidič zastavil na krajnici. Jediné co se dalo dělat, bylo jet po té bouli uprostřed, jak je silnice vyklenutá, a snažit se udržovat rovnováhu. Viděl jsem v jakémsi městečku cestou děti bruslit na ulicích. My jeli dál; Texas byl známý tím, že tam silnice ani nesypali, ani sníh neodhrnovali. Když se něco takového stalo, zavřeli dálnice a čekalo se, až to zase roztaje. Chtěli jsme se odtamtud dostat dřív – než to zavřou. Po cestě jsme my frajeři zajeli na truckstop, vlastně to nebyla ani tak frajeřina, jako hlad. Jak jsem slezl ze žebříku do kabiny a šlápl na zem, rozjely se mi nohy a nebýt žebříku, kterého jsem se držel, válel bych se tam jako mrcha.

     V Dallasu jsem vjeli do městského "provozu", jestli se tak dá říci té pomalosti, a jen doufali, že se nic nestane. Předjel nás chlapík v červeném BMW a jak se chtěl zařadit zpět, dostal smyk a točil se před námi. My ho sledovali s vytřeštěnýma očima – bylo nám jasné, že při pokusu o zabrzdění truck naopak zrychlí. Naštěstí si to zřejmě uvědomil i ten řidič, protože náhle jeho auto vyrazilo a bylo pryč. Co na tom, že špatným směrem a zastavilo v příkopě! Cokoli bylo lepší, než srážka s námi.

     Projeli jsme bez nehody Dallasem, hned za ním led skončil. Těch 195 mil jsem jel dvanáct hodin.

Michal Málek, Boise, Idaho

linkuj.cz vybrali.sme.sk