Druhá generace už na tržištích prodávat nebude
     Tu noc nemohl pan Nguyen Hao usnout. Až do tří do rána se převaloval v posteli, pak se oblékl a autem vyrazil z Františkových Lázní po prázdné silnici do nedalekého Chebu. Zaparkoval před místním gymnáziem a viděl, že ze školní nástěnky už do tmy svítí papír, který mu nedal spát – čerstvě vyvěšený seznam dětí přijatých na osmileté gymnázium. Svého syna Martina Donga našel mezi úspěšnými, stejně jako jedenadvacet dalších vietnamských rodičů, kteří k vývěsce přijeli během nadcházejícího rána. Pak se ta novina rozlétla po celém Chebu: každý čtvrtý adept přijatý na zdejší prestižní školu pochází z Asie. Nejde přitom o náhodu, ale o trend. Na přistěhovaleckých tržištích, o nichž se v Česku mluví výhradně jako o hnízdech ekonomické kriminality, se pomalu rodí budoucí elita země.
Už tu zůstanou
     Asijské menšiny najdeme snad ve všech západních zemích, vietnamská imigrace do Československa má však své specifikum – začala jako vzájemná družba v rámci komunistického bloku. Na základě mezistátních smluv sem od 70. let z chudé, válkou postižené země proudily tisíce mladých Vietnamců – nejprve do učebních oborů a průmyslových podniků, později na univerzity. Přicházeli především ze severní komunistické části, Hanoj adepty přísně selektovala těžkými zkouškami a vyžadovala špičkové výkony a disciplínu – kdo se v Čechách špatně učil, nebo měl problémy s kázní, bez milosti letěl zpátky. V tuhých sedmdesátých letech měli dokonce Vietnamci v Československu omezenou možnost styku s domorodci a samozřejmostí bylo také, že si nesměli vybírat, do které země socialistického bloku půjdou. „Já jsem chtěla do Německa, ale při losování na mne vyšlo Československo – hodně mě to zklamalo, protože jsem stála o Německo, kde už byla tou dobou demokracie,“ vypráví dnes dvaatřicetiletá fotografka Nguyen Phuong Thao, jedna z posledních Vietnamek, které sem přiletěly v rámci komunistických smluv na přelomu osmdesátých a devadesátých let.
     Po revoluci státem řízený import skončil, ale čerstvě svobodná země lákala Vietnamce dál. O tom, zda je Hanoj pustí, rozhodovalo teď buď štěstí při jednání s úřady, nebo úplatky. Sociální struktura imigrantů se ovšem mění. Vietnamci začínají v Čechách podnikat, přivážejí si z domova manželky a v Československu se jim rodí první děti. „Bylo to dost těžké rozhodnutí, protože naše existenční situace byla bez trvalého pobytu velmi nejistá,“ vzpomíná chebský obchodník Nguyen Thua Ngo, jak s manželkou zvažoval, zda v Čechách založit rodinu. „Teprve když jsem dostal živnostenský list a podnikání se rozběhlo, měli jsme první dceru.“ Sociologové tvrdí, že většina Vietnamců brala svůj příchod k nám pouze jako dočasnou příležitost k výdělku, málokdo plánoval se v Čechách usadit natrvalo. Jenže myšlenky na návrat překřížily právě děti – začaly tu chodit do škol, mluví skvěle česky a Vietnam poznaly zpravidla jen o prázdninách, takže se jim zpátky nechce.
     Zdejší společnost si navíc na Vietnamce velmi brzy zvykla a rasismus vůči nim je ve srovnání s násilím na Romech takřka minimální – ačkoli jsou lámanou češtinou hovořící obchodníci často terčem posměšných poznámek, průměrný Čech jejich levné zboží rád kupuje a rovněž jejich úslužné, tiché chování mu není proti srsti. Například v Chebu, městě s více než desetiprocentní vietnamskou minoritou, sociologové v roce 2002 naměřili mezi starousedlíky vysokou míru sympatií: tři čtvrtiny z nich hodnotí své zkušenosti s Vietnamci kladně nebo neutrálně, pouze 25 % špatně. A k rasově motivovanému útoku tu podle údajů policie v posledních letech nedošlo.
     Přes poměrně nekonfliktní klima měl ovšem příběh vietnamské migrace do Čech jednu vadu na kráse: výraz Vietnamec se tak trochu stal synonymem užitečného a laskavého podvodníka. Raketový nástup asijských kluků a dívek do prestižních škol ovšem naznačuje, že nastal čas uvažovat jinak...

linkuj.cz vybrali.sme.sk