Kudl@nk@
domovská stránka

Kudl@nk@
do oblíbených

     Představovala jsem si další průběh života jednoduše – budu pokračovat v kariéře, vdám se, budu mít vlastní byt, ale i dál zůstanu v kontaktu se svými blízkými. Ale je to všechno úplně jinak a já se bojím pomalu každého dne...

     I teď se mi o tom píše velmi těžce. Vím, že kdybych s tím vyšla na povrch, ublížím nejen sobě, ale i všem okolo sebe... Mým polovlastním sourozencům je deset a sedm. Mému otčímovi je 41 let. Je to asi šest let, co jsem si všimla, že se na mě občas podívá jinak, než by měl. Postupem času jsem si na jeho chování vůči mě zvykla, brala jsem to tak, že je normální, když jsem pro něj vlastně cizí člověk, že se na mě dívá spíš jako na ženskou, že mi občas něco pochválí. Prostě není to příbuzný, že. Ale asi před dvěma léty přitlačil na pilu. Už se i párkrát stalo, že když jsme se nějak dostali do blízkosti, že se mě dotkl jinak. Nemyslím tím něco špatného, ale jednoznačně jsem cítila, že když mě třebas obejmul kolem ramen, že to nebylo nijak "rodinné". Řešila jsem věc jednoduše, mám vlastní pokoj, vlastní život – studia, kamarádky a kamarády, svoje zájmy, tak aniž by si kdokoliv jiný něčeho všiml, jsem pokud možno nedala důvod k nějakému bližšímu osobnímu kontaktu. Jenže ono začalo přituhovat a v poslední době došlo mezi námi i k několika debatám. Ne, nebojte, nic moc víc, jen já se trápím tím, že kdyby se tohle někdo dozvěděl, tak to vezme spokojený život všem... Říká,  že miluje mou mámu a svoje děti, a vím, že pro mámu je tím nejlepším manželem a tátou jejích dětí. Ale současně mi říká, jak mě miluje. Párkrát se mu  povedlo mě obejmout, snažil se mě líbat – já se sice vždy vytrhla, pak jsem z toho vyřízená, protože to přeci mámě říct nemůžu! 

     Jenže – tady nehrozí, že když se odstěhuju, že ho odstřihnu. Nevím, jestli to říkám dost srozumitelně, ale my žijeme opravdu jako báječná velká rodina, stýkáme se s dalšími příbuznými. Nevím, jak to udělat, když nechci přijít o kontakt s nimi, ale současně už tohle nechci snášet.Tak jsem několikrát řekla, že bych se chtěla odstěhovat, mít vlastní bydlení, jenže máme dost velký dům, místa plno, s nikým teď nechodím a na to mi máma vždycky řekla, že pochopitelně, že až to bude potřeba, až to bude mít důvod – že to bude fajn, atd. ...

     Ale já se bojím, aby se tohle máma nedozvěděla, chápete? Hrozně by jí to ublížilo. Nakonec stejně by to asi bylo na mě. A tak žiju v nervech,  ještě že už je škola hotová. Doufám, že mě nijak neodsoudíte, že mi spíš trochu poradíte. Ono je jednoduché říct – odstěhuj se. Ale jak to mám zdůvodnit?

Olga

linkuj.cz vybrali.sme.sk